Když mě Bělovous Zrzunda vzbudil, byla už docela tma. Taková tma, že lidé v ní nevidí docela nic, ale naše oči kočičí v ní vidí dobře všechno, co vidět potřebují. Oba jsme se nejdříve důkladně protáhli a pak mě Bělovous Zrzunda vyvedl na strom a po větvi na vysokou zeď. Šli jsme nejdřív po té zdi, potom po dvou střechách, pak po dřevěném plotě, potom zase po vysoké zdi a potom zase na střechu a po ní docela nahoru.

Kočky, to vám byla tma, jedna radost. Jen vysoko nad námi se bíle leskla a bíle svítila miska na mléko. Poznal jsem ji podle toho, že jí kus chyběl. To jak jsem ji jednou shodil u nás doma ze stolu. Byla od té doby šišatá. Zrzunda mi ale řekl, že to nahoře není moje miska, ale že je to měsíc, který zrovna dorůstá, a že za několik dní doroste do kulata a na tu noc že se připravuje veliký kočičí zpěv.

Ptal jsem se Zrzundy, proč má miska na mléko nedorůstá, ale Zrzunda se na mne podíval velice pohrdlivě a řekl: „Pojďme, za komínem se už scházejí.” Ještě mě poučil, že se mám chovat důstojně, a vysvětlil mi, že chovat se důstojně znamená chovat se dvojím způsobem. Budu-li tam mít někoho známého, že k němu mám přijít a zdvořile se o něho otřít. Pěkně po srsti, od čumáčku až k bokům. A nic přitom nemám říkat. A Zrzunda mě hned upozornil: „Jestli tam bude mouratý Natrhouško a jestli se s ním znáš, dej si pozor, to je starý rváč, otře se o tebe tak, že tě shodí ze střechy.” Řekl jsem Zrzundovi, že Natrhouška znám jenom od vidění a vlastně velice zdálky, protože mě jednou honil po zahradě, a Zrzunda řekl: „Tak se k němu chovej, jako bys ho neznal. Dej všechny čtyři k sobě, vypni hřbet do oblouku, ocásek pěkně nahoru, najež hřbet a vousy a prskni. Tak pozdrav všechny, které neznáš.”

Řekl jsem Zrzundovi, že znám jenom Zelenoočku a že se na ni moc těším. Ale Zrzunda mě varoval: „K té se ze začátku moc nepřibližuj, ona nás bude řídit a to nezná kamaráda. Až jestli tě pochválí, můžeš k ní přijít blíž. To je totiž tak. Noční zpívání obyčejně řídí kocour a kočky sedí kolem něho. Ale tady u nás je jenom jediná kočka Zelenoočka, jinak sami kocouři, a tak to děláme obráceně. Teď ale pojďme, je nejvyšší čas.”

A tak jsme šli. Za tou teplou a černou věcí, která koukala ze střechy a které Zrzunda říkal komín, už jich bylo několik. Byl tam rváč Natrhouško, který má velikou hlavu. Pozdravil jsem ho co nejvýhrůžněji a myslím, že jsem na něho udělal dobrý dojem. Pak tam byl střapatý Šmudla. Byl celý černý, jen tlapky, konec ocásku a čumáček měl bílý a od očí na čumáček měl ještě dvě černé šmouhy, takže pořád vypadal jako ubrečený. Prskl jsem na něho velice zdvořile, ale on se přesto lekl a uskočil. Ve tmě svítil bílý kocour s dlouhou srstí. Pořád se myl. Ani když jsem ho pozdravil, mytí nenechal. Zrzunda mi potichu řekl: „To je Mici Angora, veliký švihák a veliký náfuka. On hrál ve filmu.” Nevěděl jsem, co to je, hrát ve filmu, ale protivný mi byl.

Všichni jsme zpozorněli, protože přišla Zelenoočka. Posadila se a my kolem ní. Začala zpívat velice táhle a velice vysoko. My jsme spustili každý po svém. Zelenoočka chvilku poslouchala a pak se ke každému z nás naklonila. Nejdříve k Zrzundovi. Zrzunda zpíval ze všech sil a Zelenoočka spokojeně pokyvovala. Pak jsem vpadl já. Zelenoočka se ke mně otočila a řekla: „0 tři vousy níž a silněji!” Zazpíval jsem tak silně, že jsem musel zavřít oči. „Dobré je to, Modroočko,” řekla Zelenoočka a mně bylo velice dobře. Když jsem oči zase otevřel, viděl jsem, jak střapatý Šmudla dostává od Zelenoočky za uši, že zpívá falešně. Mici Angora se pořád okázale myl, a teprve když k němu Zelenoočka přišla, způsobně si sedl, zvedl hlavu, aby bylo hodně vidět jeho bělostné hrdlo, a zaječel velice nepěkně. Natrhouško ho odstrčil a zazpíval mocným hlubokým hlasem. Zelenoočka z toho byla celá pryč. A pak jsme spustili všichni najednou. Bylo to velice krásné. Na světě nebylo nic než náš zpěv, a tak jsme ani nevěděli, že naproti se otevírá okno. Vyletělo z něho koště. A rovnou mezi nás. Mici Angora se leknutím skutálel ze střechy a my ostatní jsme se rozutekli. Jen Natrhouško a Zelenoočka zůstali. Seděli proti sobě, čumáček proti čumáčku, a zpívali velice s citem. Já se schoval se Zrzundou za plotem a styděl jsem se, že jsem se nechal od Zelenoočky zahnat, a záviděl jsem Natrhouškovi, že on u ní zůstal. Poznal jsem, že není rváč, ale že je statečný. Bylo mi smutno, že teď sedí se Zelenoočkou sami dva a zpívají tenounce a jemně, a bylo mi ještě víc smutno, když jsem viděl, jak Natrhouško položil Zelenoočce na krk svou hlavu a dlouze a tiše jí zpíval do ouška.

„Lidé jsou nevzdělaní, nerozumějí kočičímu zpěvu. Pojďme spát, Modroočko,” řekl Zrzunda. A tak jsme šli. Mně se hrozně stýskalo po Zelenoočce a ještě víc po mém člověku a řekl jsem si, že se k němu vrátím.