To bylo tak. Když je hezky, pouští mě můj člověk ven. No, a já venku najdu občas něco dobrého. Rybí hlavu, kuří nožičku, nějakou kostičku a ledacos. Moc dobře a zajímavě to páchne. Popadnu to do zubů a honem s tím domů, do pelíšku. Jenže můj člověk to v pelíšku najde, řekne: „Fuj!” a vyhodí to ven. Já to zas venku najdu, a když on nedává pozor, honem to přinesu zpátky. On zase řekne: „Fuj!” a zas to vyhodí. On se zlobí, já se zlobím. On si vždycky umyje ruce a já zlostně bručím.

A tak jsem ty fuj věci nosil pořád a pořád, až jsem se rozstonal. Rozbolelo se mi bříško, čumáček jsem měl horký a vůbec se mi nechtělo jíst. Zalezl jsem do pelíšku, že jako umřu. Ale ten můj mě vzal a nesl daleko. Donesl mě do doupěte člověka, co byl celý bílý. Ten mi sáhl na čumáček, podíval se mi do tlamičky, vzal takovou tenkou lesklou věc a strčil ji do mne. Kočky, já měl najednou dva ocásky! Pak tu lesklou věc ze mne zase vytáhl, podíval se na ni a potom jsme se na sebe dlouho dívali. On smutně, já taky smutně. Pak jsem já sklopil oči a díval jsem se na své přední tlapky a řekl jsem si, že stejně umřu.

Ten bílý mi strčil do tlamičky malinký žlutý hrášek. Já do toho kousl. Kočky, to vám bylo tak hořké, že jsem zatřepal hlavou a hrášek jsem vyhodil. Bílý nespokojeně zabručel a dal tomu mému těch hrášků plnou tlapku. Můj mě vzal a nesl a nesl, až jsme byli zase doma. A doma vám mě pořád trápil. Chtěl, abych ty hořké hrášky jedl. Já se bránil, bečel jsem, škrábal a nespolkl jsem ani jeden. Bylo mi tak smutno, že mě můj člověk trápí, když stejně umřu. On byl taky smutný. Hladil mě a tichounce mi povídal. Ale já chtěl, aby mě nechal. Položil jsem si hlavu na přední tlapky, zavřel oči, že budu spát. On odešel.

Pak dlouho nebylo nic. Byla jen veliká slabost. Najednou mě někdo jemně zatahal za vousky. S velikou námahou jsem otevřel oči a vidím, že je tu zase můj člověk. A vidím, že zase drží ten žlutý hrášek. Bylo mi už všechno jedno. Dal jsem si doširoka otevřít tlamičku a můj člověk mi rovnou do krku pustil jeden ten hrášek. Já jenom polkl. A vida, ono to vůbec nebylo hořké. Člověk se na mne usmál, pohladil mě a odešel a já zase spal. A když začal den, přišel ten můj znovu zase s tím hráškem. A já jsem už věděl, že se to nesmí kousat, a tak jsem zase jenom polkl. Hrášek mi sklouzl do bříška jako nic.

„Vidíš, uzdravíš se,” řekl můj člověk a měl radost, když jsem tak ochotně slupl další hrášek. Hladil mě, uložil do pelíšku a potom mi pořád a pořád nosil ty hrášky. Já pořád ležel, spal, a když jsem se probudil, zase jsem spolkl hrášek. Bříško bolelo pořád míň a míň a já pořád míň chtěl umřít a jednoho rána jsem si řekl, že raději neumřu. Dostal jsem hlad. Dali mi kousek ryby. Kočky, já zas jedl. To bylo dobré. Podali mi bílou skákavou kuličku a já si zase hrál. Pak jsem vyskočil na okno a tam jsem ze samé radosti, že neumřu, okousal kytičku. A nedostal jsem ani pohlavek.

To je pěkné stonat, když už se ví, že se neumře. Všichni jsou hodní, nedostaneš, ani když zlobíš. Ale víckrát už stonat nebudu. Vím už, jak se to dělá, aby se nestonalo. Nebudu už nikdy ty fuj věci brát do tlamičky. Můj člověk to taky nedělá. On si vždycky před jídlem umyje tlapky. Já si je taky myju, ale až po jídle. Až mě zase bude koupat, nebudu už tolik brečet. A to bude zítra. To už budu docela zdráv. Ten můj mě vykoupe, budu mít kožíšek lehoučký jako peříčko a půjdu se podívat za Zelenoočkou. Už se na to těším.