Dnes jsem mohl poprvé ven. Jsem už zdravý, ale ještě se rychle unavím a taky jsem nějak nemotorný. Proto se mi stala dnešní příhoda, která je pěkná i nepěkná.

Vyšel jsem z doupěte svého člověka, že se podívám po kočce Zelenoočce. Copak asi dělá? Celou tu dobu, co jsem stonal, nepřišla mě navštívit. Možná že ji ke mně nepustili. Ale já s ní musím mluvit. Ona mě učí poznávat svět. To ona mi řekla, že doupě lidí — já jim říkával dvojnožci — se správně jmenuje dům a že se neříká „chodit ven”, že správně se má říkat „procházet se po zahradě”. A tam, kde je zahrady konec, tam že je plot. Já se ale nechtěl procházet po zahradě, já šel hledat Zelenoočku. Moc se mi už po ni stýskalo.

A najednou jsem ji zahlédl. Ne na naší zahradě, ale tam za plotem. Zavolal jsem na ni: „Zelenoočko, jak se máš? Já už jsem zdravý.” Ona se ani neohlédla a šla pryč. A já zas: „Zelenoočko, Zelenoočko!” Ona pořád nic. Rozběhl jsem se za ní, že jako proskočím plotem.

A stala se ta věc. Hlava mi plotem prolezla, ale dál to nešlo. A zpátky to nešlo taky. Hlavu a uši jsem měl v zahradě Zelenoočky a všechno ostatní zas v naší zahradě. Ať jsem sebou mrskal jak chtěl, nešlo to sem ani tam. Jen uši jsem si odřel. Kočky, to byla hrůza. Začal jsem strachy bečet.

Tu se za mnou ozval neznámý kocouří hlas: „Nemáš vousy, chytráku?” „Možná že mám lepší vousy než ty. A vůbec, co je ti do nich,” zakňučel jsem zlostně. „Máš moc řečí, a hlavně sebou moc mrskáš. Takhle se z toho nedostaneš,” řekl ten neznámý kocouří hlas za mnou. To mě ještě víc rozzlobilo. Vřískl jsem: „Hele, nech mě a jdi si po svých.”

Hlas za mnou povídá: „No, to se ví, já mohu jít po svých, ale jestli tě tu, ty hloupý kluku kočičí, nechám, tak ty už po svých nikdy nepůjdeš. A slepice ti naklovou do nosu a husy tě vytahají za uši. A možná že ti i vousy ušverkají. Nemohou našince ani cítit.” Podíval jsem se před sebe a opravdu se ke mně sbíhalo hejno slepic a také se sem kolébaly dvě veliké bílé husy. Zlost mě docela přešla, dostal jsem strach a začal jsem bečky prosit: „Prosím tě, pomoz mi!”

„Já taky proto přišel. Buď zticha a dělej, co ti poradím. Lehni si na břicho. Pořádně se přitiskni k zemi, dole je ta škvíra širší. Tak. Teď natoč hlavu trochu stranou. Přitiskni se tváří k zemi. Jen se neboj, vousy si neulámeš, stejně ti zatím k ničemu nebyly. Tak. Opři se zadníma, a až řeknu teď, pořádně trhneš dozadu. Pozor! Teď!” Trhl jsem, až mi v uších luplo. A byl jsem zase volný. Otočil jsem se, abych poznal toho, kdo mi pomohl.

A to byla ta pěkná věc. Přede mnou seděl kocour o hlavu větši než já. Jakoby nic, čistil si přední tlapky. Kočky, ten vám byl pěkný. Měl krásné bílé vousky a celý byl bíle a žlutě pruhovaný. No med a mléko. „Děkuji za pomoc. Já jsem Modroočko.”

„Není zač. Jsem Bělovous Zrzunda.” „Bělovouse Zrzundo, jsi hodný. Ale pročpak ses posmíval mým vouskům?” „Vůbec jsem se nesmál tvým vousům. Smál jsem se, že nevíš, proč a nač je máš.” „Pro parádu přece,” řekl jsem a našpulil tlamičku, aby se mi vousky naježily. Zrzunda si přejel prackou tvář a vzdychl: „S tebou bude ještě práce. Ty nerozumíš moc věcem.”

A pokračoval: „Podívej, Modroočko, nikdy nelez tam, kam se ti nevejde hlava i s vousy. Vousy na čumáčku a štětinky nad každým okem máš hlavně proto, abys ohmatal, zdali je škvíra dost velká, aby ses do ní celý vešel. Tak po druhé dvakrát měř a jednou lez! Nezapomeň, Modroočko, na to máš vousy. A kam ses tak hnal?” A já mu vyprávěl, jak jsem se seznámil se Zelenoočkou a že ji hledám. Bělovous Zrzunda povídá: „Tu znám, ale dnes k ní nemůžeš. Včera se jí narodily děti, tři koťátka. Zelenoočka je celá šťastná a celá ustaraná. Půjdeme ji navštívit zítra.”