Nebudu, protože to tak špatně dopadlo. Slunil jsem se na zahradě, trochu jsem i podřimoval. Najednou mě cosi ťuklo do hlavy, za chvilku mi zas něco cvrnklo do ucha a pak spadla zrovna vedle mne větvička a tak pořád. Dívám se, co to, a vidím, jak nade mnou na stromě sedí veverka, uhryzne větvičku, hodí ji po mně, pak schová tváře v předních tlapkách a hihňá se.

„Měj mě ráda,” řekl jsem si a podřimoval jsem dál. Veverce to nedalo, slezla ze stromu a začala kolem mne hopsat. A pořád blíž. Na chvíli si sedla, čumáček do předních tlapek: “Že mě nechytíš!” Tak mě pořád dopalovala, a já nic. Když mě ale přeskočila, vyskočil jsem za ní. Veverka na strom. „S tebou je konec, to umím taky,” křičím za ní. Veverka uhání až do vrcholku stromu. Já za ní. Ona na tenkou větev, já za ní. Ona na ještě tenčí větev a já — já jsem dostal strach. A ona po tenké větvi hup na druhý strom, tam se posadila, tlamičku do pacek, a „hi-hi-hi, nechytíš.”

To už jsem viděl taky. Ale jak teď dolů? Hrozně jsem se bál, abych nespadl. Začal jsem bečet a bylo mi jedno, že se veverka směje. Kňoural jsem, křičel jsem víc a víc, až přišel můj člověk. Vylezl na strom, aby mi pomohl dolů. Když už byl skoro u mne, když už mě skoro držel, udělala větev „prásk”. Letěli jsme oba. Já po kočičím spadl na všechny čtyři, on po člověčím všema čtyřma vzhůru. Ležel a vůbec se nehýbal. Já si mu sedl na prsa, vouskem jsem ho hladil po tváři a velice jemně jsem mu předl do ouška. Ale on nic. Viděl jsem, že je zle.

Za chvíli přiběhla taková menší nestvůra, co má oči, které vpředu svítí bíle a vzadu červeně, z ní vyběhli dva lidé celí bílí, mne odehnali, mého člověka popadli a „tatytydá”, byli všichni pryč.

Když už byla docela tma, přinesli toho mého a položili ho do jeho pelíšku. Měl hlavu celou bílou a jednu tlapku celou bílou. Ta tlapka byla těžká a vůbec nemohla hladit. Sedl jsem si u jeho pelíšku a přišla na mne taková lítost, že jsem musel zpívat smutnou písničku o tom, že mému člověku není dobře. Nebylo mu dobře proto, že chtěl, aby se mi nic nestalo. Já jsem to všechno zavinil. A teď tu sedím a nikdo mě nepohladí. Bylo mi velice těžko.

Po dlouhé chvíli si mě můj člověk zavolal do svého pelíšku, já položil hlavu na jeho tlapku, co byla celá bílá a těžká a nemohla vůbec hladit, a žalostně jsem naříkal. On mě druhou tlapkou hladil a hladil a broukal tak dobře a nakonec i trošičku vesele, že jsem poznal, že se zas brzy uzdraví. Potom usnul a já vstal a napsal jsem slavný slib: Už nikdy nebudu honit veverky.