Sotva začal den, šel jsem s Bělovousem Zrzundou navštívit Zelenoočku. Zrzunda mě vedl přes naši zahradu a přes další zahradu a ještě do jiné zahrady, až jsme přišli k velikému domu. Dům jsme celý obešli, ale nebylo kudy vlézt dovnitř. „Nevadí,” řekl chytrý Zrzunda, „pojď za mnou.”

Vylezl na veliký strom, co stál u okna. Já za ním. Lezl po větvi, co byla až docela nad domem, já za ním. Skočil na dům, já za ním. Zmizel v díře, co byla na tom domě, já za ním. Když jsme byli uvnitř, vedl mě do tmavého kouta a tam v pelíšku ze suché trávy ležela Zelenoočka. U ní kvikaly malé živé drobečky. Jednoho z nich Zelenoočka zrovna velmi důkladně myla. „Tak tady máš Zelenoočku s její rodinkou,” pošeptal mi Bělovous Zrzunda.

„Buď zdráva, Zelenoočko! Jakpak se ti daří?” Zelenoočka po mně otočila oči. Vůbec nebyly zelené, ale celé tmavé, a řekla: „Buďte zdrávi, blíž ani krok!” Tak jsme se slušně posadili, ocásky otočili kolem předních nožek a koukali na ty kočičí děti. A já povídám Bělovousu Zrzundovi: „Ty, Zrzundo, ta koťátka jsou ošklivá, viď? Vždyť ona jsou, myslím, i slepá.”

Zelenoočka vyskočila a vlepila mi z každé strany jednu. Pak popadla do tlamičky to děťátko, které zrovna domyla, a utíkala s ním pryč. Za chvíli se vrátila pro další, potom pro to poslední a už se neukázala. „Tos neměl, Modroočko, říkat, tos neměl. Každou maminku bolí, když jí někdo pohaní děti. Nemysli si, že tys byl hezčí, když ses narodil,” povídal Zrzunda. „Ale slepý jsem nebyl!” „I byl. Byl jsi slepý jako každé kotě.”

Já nevěřil, protože jsem se na to nemohl upamatovat. Zrzunda mi vyprávěl, že každé kočičí dítě, ať z něho vyroste kočka tak veliká, jako je tygr nebo lev nebo puma nebo jaguár nebo levhart nebo rys, nebo tak malá, jako jsem já a Zrzunda, každé koťátko přichází na svět s očkama zalepenýma, zkrátka slepé. Když jsem se ho ptal, jak dlouho to trvá, řekl, že tolik dní, kolik máme my dva dohromady nožek, a ještě k tomu musíme připočíst jeden ocásek. Viděl jsem, že Bělovous Zrzunda je kocour velice učený, a řekl jsem si, že s ním budu chodit.

V zahradě jsme si našli teplé místo, že se budeme slunit. Zrzunda se položil na záda, roztáhl všechny čtyři a spokojeně předl. Mně ale pořád nešlo do hlavy, jak jsou veliké ty kočky, lev a tygr a puma a jaguár a levhart a rys. Šťouchl jsem do Zrzundy: „Ty, co to je za kočky, tygr, lev a ty ostatní? Povídal jsi, že jsou veliké. Jak jsou veliké?”

„To je různé. Ty největší jsou skoro jako kráva,” povídá ospale Zrzunda. Já ale nevěděl, co je kráva, a nechtěl jsem se přiznat, že to nevím. Jenže Bělovous Zrzunda to poznal a povídá: „Ty největší kočky jsou tak veliké, že jejich tlapka je větší, než jsi ty.”

To mě docela vylekalo. Pomyslel jsem si, jak by to se mnou dopadlo, kdybych takové lví nebo tygří mamince pohaněl děti a ona by mi dala z každé strany jednu. Ptal jsem se proto Zrzundy, ve které zahradě, u kterých lidí tyhle veliké kočky bydlí. Bělovous Zrzunda mi řekl, abych se nebál, protože ty veliké kočky, jako tygr nebo lev nebo puma nebo jaguár nebo levhart nebo rys, ty že žijí v domech, které pro ně sice lidé postavili, ale protože se jich taky bojí, chodí se na ně dívat schovaní za velice pevným plotem.

„Jednou se tam půjdeme taky podívat,” řekl Zrzunda. „Kde je to, Zrzundo?” „V zoo,” zívl Bělovous Zrzunda, obrátil se ke mně zády a usnul. A já nevěděl, jestli jen tak nahlas zívl, nebo jestli to zoo je něco, kde bydlí veliké kočky, co se jich lidé bojí. Zrzundu jsem si už budit netroufal a myslel jsem na to, jestli tyhle veliké kočky také předou a jaký je to asi rámus a jak si hrají a jestli taky lezou po stromech a jak musí být veliké stromy, aby je unesly.

A myslel jsem tolik, že jsem z toho usnul. A zdálo se mi, že přišla velká kočka a měla vousy delší než já ocásek, otevřela velikánskou tlamu, popadla mě za kůži na hřbetě a nesla mě do svého doupěte. Začal jsem křičet, až jsem se probudil. Za kůži na hřbetě mě držel můj člověk a moc se zlobil, že se toulám.