Dnes jsem něco zažil. Procházím se po zahradě a najednou spatřím podivného ptáka. Byl černý a měl žlutý nos. Řekl jsem si, že se zkusím přiblížit k němu, a až budu docela blízko, tak se uvidí, co bude. Přitiskl jsem se k zemi a potichoučku, polehoučku jsem udělal dva kroky. Tráva už nebyla vysoká, žlutonosý mě dobře viděl a odhopsal také o dva kroky. Já zase dva kroky a on zas dva skoky. Tak to šlo chvíli, pak on dal hlavičku na stranu a zahvízdal: „Já tě vidím, já tě vidím.” To mě dopálilo, vyletěl jsem za ním jako blesk. Černý se žlutým nosem ještě chviličku počkal, ale pak frnk, ulítl mi zrovna před nosem. Na strom. A tam hvízdal posměšně: „Kam se hrabeš, kam se hrabeš.”

Řekl jsem si, že se budu procházet po zahradě dál, jakoby nic. Ale najednou proti mně stojí pták podobný tomu prvnímu, ale spíš hnědý než černý a nos neměl žlutý, ale tmavý. Velice na mne křičel: „Jdi pryč, jdi pryč!” A potom křičel jakoby někam za sebe: „Jděte pryč, jděte pryč!” Docela jsem ustrnul. Přední nožku nakročenu, stál jsem na třech, a on pořád huboval. Najednou vidím, že za ním v nízké trávě sedí dva ptáčci tmaví jako on, ale baculatější než on a nějací kratší než on. Zobáčky měli širokánské, žlutě lemované a koukali se tuze hloupě. Velice mě to k nim táhlo. Ten velký divoce křičel a pak se rozletěl proti mně, posadil se na větev nade mnou a křičel: „Jděte pryč, jděte pryč!”

Přede mnou už byl jenom docela malý kousek trávy a ti dva baculatí ptáčci. A já musel jít pořád k nim a oni se nehýbali. Zježila se mi srst a vousky a ocásek a já skočil. Pod předními tlapkami jsem měl teplé heboučké peří, které úzkostlivě pípalo. Vtom na mne dopadl prudký liják. Bil mě po hlavě a docela mě oslepil. Pípající peří mi vyklouzlo z tlapek a zmizelo. A mě voda bila do očí, do čumáčku, do celého těla. Utíkal jsem, ale voda za mnou. Byla tak prudká, že mě povalila. A já ležel na zádech a marně jsem se všema čtyřma vodě bránil. Konečně to přestalo a nade mnou stál můj člověk. Popadl mě, zatřepal se mnou, až voda stříkala na všechny strany. Poznal jsem, že to s tou vodou mi udělal on, můj člověk. Udělal to schválně, abych nic nechytil. Musel jsem domů.

A já přece za nic nemohu. Proč jsou takoví ptáčci, kteří hloupě čekají, až na ně skočím? A já, proč já jsem najednou divný? Přestanu si hrát a chce se mi kousat a trhat. A proč to můj člověk nakonec všechno docela zkazil? I když mě potom dlouho a pečlivě sušil, viděl jsem, že se na mne zlobí. Aťsi. Já se zase zlobím na něho. A vůbec tomu nerozumím.