Posledně jsem napsal, že Bělovous Zrzunda je učený. Dnes musím napsat, že je velice učený. On mi vysvětlil, že ty nestvůry, které běhají po ulicích a polykají lidi, nejsou nestvůry, ale autobusy a že je udělali lidé. To vím tedy od Zrzundy. Když jsou ty autobusy mladé, jsou také menší, těch běhá po ulicích hodně. Běhají velice rychle, protože jsou mladé a čiperné. Když dorostou, běhají pomaleji, protože jsou starší, rozvážnější. Je to stejné jako u koček a u lidí. Na to jsem přišel docela sám.

Jednoho krásného dne přiběhlo jedno autobusí mládě k našemu domu. Bylo celé modré jako mé oči. Zastavilo se, chvíli po svém ještě předlo, pak škytlo a ztichlo a pak dokořán zívlo a — kočky, on z něho vylezl můj člověk! No, já se dočista posadil. Honem jsem k němu běžel, abych ho přivítal, ale on mě ani nepodrbal. A místo mne pohladil po čumáčku tu modrou potvůrku, co ho přinesla.

Začaly se s tím mým člověkem dít věci! Já ho nepoznával. Pořád byl kolem toho bledě modrého stvoření. Lezl kolem něho po čtyřech. Tohle dělával, když já byl malý. Jenže já si s ním hrál a tahle bledě modrá si ho vůbec nevšímala. On vám vlezl i pod ni. Docela celý, jen zadní tlapky mu koukaly. A ona pořád nic. Teprve když vlezl do ní, spokojeně začala vrnět a natřásat se a pak „tydýt”, někam s ním odběhla.

Když ho zase přinesla zpátky, běžel jsem mu jako vždycky naproti, aby mě jako vždycky vzal do předních tlapek. Ale on mě pohladil, jen aby se neřeklo, a už zase obskakoval tu protivnou bledě modrou. Hladil vám ji tak dlouho, až se blýskala, že oči přecházely. A ona ani muk. A já bych tak krásně předl, kdyby mě on hladil. Někdy ji dokonce myl, koupal. A ona zase ani muk. To já, když mě můj koupával, vřískal jsem na celé kolo. Teď jsem si umínil, že až mě bude zase koupat, že ani nevyjeknu, ani nemňouknu. Aby se divil. Jenže divit jsem se začal já. On mě totiž už vůbec nekoupal. On mě už vůbec neviděl. Jednou o mne dokonce zakopl a jen řekl: „Jedeš!”

Umínil jsem si, že nedovolím bledě modré, aby mi ho zase někam odnesla, a sedl jsem si před ni, zrovna když se chystali zase spolu pryč. On na mne křičel: „Jedeš! Modroočko! Jedeš!” Ale já nic. Můj člověk ke mně přiběhl, nevlídně mě popadl za kůži na hřbetě a strčil mě domů. Ve dveřích mi ještě naplácal. Kočky, co já se nabrečel. Pak jsem si ale řekl: „Co brečíš, když on tě stejně neslyší.” A potom jsem si řekl, že tohle není žádný život a že uteču.

A utekl jsem. Oknem. Přes dvě zahrady, rovnou ke kocourovi Bělovousu Zrzundovi. A všecko jsem mu na svého člověka vyžaloval. Brečky jsem ho prosil, aby mě u sebe nechal. Že se k tomu svému už nevrátím. Bělovous Zrzunda naježil své bílé vousy, střihl ušima, škubl kůží na hřbetě, obešel mě a ocáskem si přitom švihal po bocích. Pak si sedl, podrbal se za uchem, přísně se na mne podíval a povídá: „Ještě se moc rád vrátíš.”

A já jsem řekl: „Nikdy! Nikdy, aby se tomu mému člověku hodně dlouho stýskalo. A až se vrátím, ten bude koukat, že jsem se vrátil.” Zrzunda si oblízl tlapku, prohrábl si vousy a povídá: „Vypadáš jako opravdovský kocour, ale rozum máš ještě kotěcí.” Ale u sebe mě nechal. Že prý se nejprve trochu prospíme a pak, až bude docela tma, že půjdeme za Zelenoočkou, že tam na střeše ona každou noc teď vede zpěvácký spolek. Že by se mohl zkusit můj hlas. Bečet že umím dost, teď se ukáže, jestli už také umím zpívat.

Kočky, tohle pro mne byla taková novina, že jsem na svého člověka docela zapomněl. Pořád jsem chtěl na Zrzundovi, aby mi o tom kočičím zpěváckém spolku řekl něco bližšího, ale on jen, že jestli chceme mít v noci pořádný hlas, že se na to musíme vyspat. A tak jsem si vlezl k němu do pelíšku.

Než jsem ukončil povinné mytí před spaním, Zrzunda spal jako kotě. A já ne a ne usnout. Nemohl jsem se dočkat, až bude docela noc a my půjdeme zpívat k Zelenoočce.