Kocour Bonifác se narodil nedaleko malé vesnice Dědová na Vysočině, kde je krásně v jakoukoliv roční dobu. V létě jsou lesy plné borůvek a malin, sluníčko svádí ke koupání v rybnících, zatímco na podzim tam téměř neustále fouká vítr, takže na každém kopci stojí kluci a holky a nebe je plné papírových draků. Když skončí podzim, začne na Vysočině padat sníh. Někdy se sice opozdí třeba až do vánoc, ale každopádně v lednu a v únoru leží všude plno sněhu. Někdy ho bývá třeba až dva metry a chalupy jsou zapadané až ke střechám. Děti v té době staví sněhuláky, koulují se ve sněhových bitvách anebo jezdí třeba na snowboardech. Když se začnou dny prodlužovat a zima se chýlí ke konci, sníh začíná pomalu tát a na jižních svazích se objevují skvrny, které se postupně zvětšují, a ve kterých je vidět hnědá hlína. Pak se v těchto skvrnách objeví první nenápadné výhonky zelené trávy. Sníh mizí a místo něho se objevují pramínky vody, stékající ze strání do údolí, kde se vlévají do potoků, které se v té době zbavují ledu. Z potůčků se stávají potoky, které stále mohutní a postupně se rozlévají po loukách, kde definitivně rozpouští poslední zbytky sněhu. A pak už stačí, aby se někde objevily první květy sněženek, a paní Zima pochopí, že zase prohrála a že přišlo jaro. Sice ještě takové mokré a rozmáčené, ale přece jen jaro. A právě v takovém mokrém jaru se jednoho roku narodil kocour Bonifác.

Narodil se spolu se třemi dalšími koťaty kočce Míně na půdě opuštěné stodoly. Kočka Mína ještě nikdy předtím koťata neměla, takže když porodila první kotě, což byl kočičí kluk, byla z toho úplně nadšená a myslela si, že víc koťat už nebude. Přemýšlela, jaké jméno mu má dát a protože to bylo její první kotě, říkala si, že to musí být nějaké vznešené jméno. Jméno, které ještě žádný kocour neměl. Znala ve vesnici spoustu kocourů, kteří se jmenovali třeba Čert, Macík, Mikeš, a tak přemýšlela, jak by pojmenovala toho svého kocourka, ale žádné vznešené jméno pro kocoura ji pořád ne a ne napadnout. Co si počnu, přemýšlela Mína. Jako každá máma byla na svého kocourka hned od začátku pyšná a myslela si: Z tohohle kocoura vyroste nejslavnější kocour v dějinách lidstva, tedy pardon, v dějinách kočičstva. Kočka Mína se tak zasnila nad svým prvorozeným kocourem, že úplně přehlédla, že její břicho po porodu kocoura zůstalo pořád dost velké. A pak to náhle přišlo a kočce Míně se narodila tři další koťata, dva kocourci a jedna kočička. No, to je nadělení, pomyslela si Mína. Jaká jim dám jména? Tolik vznešených jmen nevymyslím! Musím si nějak poradit! Ale jak?

Kalendář, napadlo ji. Tam najdu jména. Zpod trámu na půdě vytáhla schovaný kalendář a začala v něm listovat. Cože to dnes máme za datum? Koukla do kalendáře na dnešní den a vidí Bonifác. Podívá se na předchozí den a vidí Servác. No jo, lidé těmhle jménům říkají ledoví muži. Pankrác, Servác, Bonifác. A pak přijde Žofie. To jsou dost neobvyklá jména, přemýšlela Mína. Neznám nikoho, kdo by se tak jmenoval. Já mám tři kocourky a jednu kočičku. A v kalendáři mám tři jména klučičí a jedno holčičí. To by vlastně šlo, pomyslela si. Moje koťata jsou určitě výjimečná, tak proč by měla mít běžná jména? Jako každý kluk nebo holka? Všichni se budou jmenovat výjimečně, ať je na první pohled jasné, že to nejsou jen tak nějaká obyčejná koťata. A tak se stalo, že kocourek, který se narodila jako první, dostal podle dne narození jméno Bonifác, jeho bratři se jmenovali Pankrác a Servác a kočička Žofie.

Kočka Mína se vzorně starala o všechna čtyři koťata, ale prvorozený kocoura Bonifác se jí zdál něčím výjimečný. Často se na něj se zalíbením dívala a myslela si: Z toho kocoura opravdu něco bude! Jenže zatím to spíše vypadalo, že z Bonifáce bude především největší rošťák. Ze všech čtyř koťat nejvíce zlobil a kde mohl, provedl nějakou lumpárnu. Ale musím uznat, že byl opravdu chytrý, takže i ty jeho lumpárny nebyly žádné obyčejné kousky, ale pěkně promyšlené rošťárny, kterým se ostatní nakonec srdečně zasmáli. Nikdy totiž nevymýšlel hloupé vtipy, které by ostatním ublížily. Na to byl velmi opatrný. Měl rád legraci a ostatní s oblibou škádlil, ale vždy si dával pozor, aby ta legrace nikoho nezarmoutila. Například jako tehdy s tím fotbalovým míčem.

Koťata totiž velmi ráda hrála fotbal a nejméně třikrát týdně na louce za stodolou uspořádala fotbalový zápas. Hrálo se s míčem, který někde v křoví našel Pankrác. Byl to krásný kožený míč, Pankrác ho velmi opatroval, po každém zápase ho pečlivě očistil a pak uložil na půdě, kde bydleli. A právě to, jak rád měl Pankrác tenhle míč, přivedlo Bonifáce k nápadu, že by to chtělo vymyslet nějakou legraci.

Nemusel přemýšlet dlouho, protože rošťácké nápady přicházely k Bonifácovi velmi rychle. Sehnal si nafukovací balónek, který nafoukl na velikost fotbalového míče. Potom vzal lepidlo, roličku toaletního papíru a štětec. Štětcem natíral nafukovací balónek, přes lepidlo navíjel toaletní papír a tak pořád dokola, až byla na balónku souvislá vrstva papíru, promočená lepidlem. To celé vytvaroval pěkně do kulatého tvaru, nechal jeden den zaschnout, takže vznikla bílá papírová koule, která měla uvnitř nafouknutý balónek. Když byl Pankrác někde venku, vzal Bonifác fotbalový míč, položil si ho vedle papírové koule jako vzor a tu akvarelovými barvami pomaloval tak, že byla k nerozeznání od míče. Spokojen se svým dílem, vrátil fotbalový míč na obvyklé místo a svoji papírovou kouli schoval do tajné skrýše, kterou měl za jedním trámem na půdě.

Druhý den odpoledne, když se koťata líně povalovala před stodolou, Bonifác povídá: „Poslyšte, už jsme dlouho nehráli fotbal. Ležíte tady jako lenoši, je zapotřebí s vámi něco udělat. Vyhlašuji proto fotbalový zápas. Běžím pro míč, vy se zatím připravte!“ Než se ostatní koťata vzpamatovala, pelášil Bonifác na půdu a ze skrýše vytáhl fotbalový míč vyrobený z papíru. Přiběhl s ním zpátky před stodolu, kde už ostatní koťata stála připravená na hřišti. „Pankrác hraje se mnou,“ zavolal Bonifác. „Vykopni,“ křikl na bráchu a položil před něj míč. Tomu zasvítily oči, jak se těšil na zápas. Rozběhl se a zakřičel: „Hrajem!“ a plnou silou nakopl míč, aby doletěl co nejdál. Jenže místo toho, aby míč vzlétl do výšky, ozvala se obrovská rána a míč se rozletěl na spoustu černobílých kousků, které se snášely k zemi. Servác a Žofie zmizeli, jako když střelí do vrabců. Skočili za nejbližší úkryt a opatrně vykukovali, co se bude dít. Pankrác se zježenými chlupy po celém těle stál ještě pořád na jedné noze, zatímco druhá mu zůstala trčet ve vzduchu přesně v místě, kde se papírový míč roztrhl. Jedině Bonifác se smál na celé kolo a upaloval na půdu, aby se rychle vrátil na hřiště s pravým míčem, Věděl, že kdyby to trvalo déle, Pankrác by se asi rozbrečel kvůli zničenému míči.

Když doběhl na hřiště, vesele zakřičel: „Hej padavky, budete se kvůli jednomu vybuchlému míči schovávat celé odpoledne? Zápas pokračuje!“ a vykopl míč vysoko do vzduchu. Ten vzlétl a krásným obloukem dopadl na hřiště. Pankrácovi teprve v tu chvíli slehly všechny chlupy a došlápl i na druhou packu, kterou měl dosud ve vzduchu. Začal se smát, a když mu Bonifác vysvětlil, jak to celé udělal, smál se ještě víc a s ním i Servác a Žofie, kteří se mezitím vrátili na hřiště. Nakonec si přece jen zahráli i fotbal, ale protože každou chvíli se někdo znovu rozesmál povedenému vtipu, hra za moc nestála a skončila nerozhodně.