Jak dny ubíhaly, a koťata rostla, začala kočka Mína přemýšlet o tom, že by se vrátila na statek, kde předtím bydlela, a ze kterého odešla, když cítila, že se blíží chvíle jejího porodu. Kočky to tak často dělají, protože chtějí nejdříve vychovávat koťata o samotě, aby je nikdo nerušil. Jednoho dne proto svolala všechna koťata a řekla jim: „Sbalte si své hračky, budeme se stěhovat. Je načase, abyste se podívala taky trochu do světa, dál než na konec téhle louky.“ Koťata byla překvapená, ale Bonifác vykřikl: „To je hustý, budeme se stěhovat! Pojedeme do Egypta! Tam vždycky uctívali kočky jako božstva!“

Kočka Mína jenom zalapala po dechu, protože nemohla tušit, že Bonifác jednou našel na louce kus roztrhaného časopisu, ve kterém si přečetl článek o tom, jak ve starověkém Egyptě považovali kočky za převtělení různých bohů a podle toho s nimi zacházeli. Bonifácovi se ten článek velmi líbil a rozhodl se, že se jednou do Egypta musí podívat. „Do Egypta zrovna nepojedeme,“ odpověděla kočka Mína. Zatím ti musí stačit, že se přestěhujeme na statek, kde bydlí hospodář s hospodářkou a spousta dalších zvířat. Myslím, že pro začátek to bude celkem dobré.“ „To bude nuda,“ protáhl Bonifác obličej. Já se tak těšil do Egypta …“ Zklamaně se otočil a šel si do své skrýše pro všechny věci. I ostatní koťata se rychle sbalila a za chvíli již vyrazila za mámou Mínou. Přešli louku a dostali se k vysokému lesu. Prošli jím, a když z něj na druhé straně vyšli, rozevřel se před nimi krásný pohled do údolí, kterým protékala klikatá říčka, lemovaná vrbami. V údolí byly roztroušené malebné domky. „To je nádhera,“ vydechl Pankrác. „Už se strašně těším. A kde budeme bydlet?“ Kočka Mína ukázala na jednu z chalup, ležící ve stráni za vesnicí, u které byl vidět velký ovocný sad a několik stájí. „Nádhera, nádhera,“ mumlal si Bonifác pod vousy. „Nikde tady nevidím žádné pyramidy. To bude asi pěkný Zapadákov.“

Přece jen byl stále zklamaný, že nejedou do Egypta. Ale už se začal taky zvědavě rozhlížet a napadlo ho, že to možná nebude vůbec špatné. Určitě tady půjde vymyslet mnoho dalších rošťáren. Sešli do údolí, vesničku obešli kolem posledních chalup, aby nešli jejím středem a pak pomalu stoupali k chalupě, kterou jim Mína ukázala. Čím více se blížili, tím větší nejistotu koťata pociťovala. Kdo všechno na statku bydlí a jak je tam přivítají? Ale máma Mína šla vepředu bez jakéhokoliv zaváhání, tak mlčky kráčela za ní. Velká vrata do dvora byla otevřená a Mína následována koťaty vešla dovnitř. Koťata se zvědavě rozhlížela, když najednou se ze dveří stáje vyřítil obrovský pes a hnal se přímo k nim. Koťata se vyděsila a rozprchla se okamžitě všemi směry. Pankrác a Servác vklouzli pod traktor, zaparkovaný v rohu dvora, Žofie přeběhla rychle ke kurníku a vyšplhala na jeho střechu a Bonifác jediným skokem skočil do okna chalupy, které bylo nejblíže. Jenže v otevřeném okně stála mísa s těstem na buchty, které tam hospodářka dala na sluníčko kynout. A Bonifác dopadl přímo doprostřed mísy. Nohy se mu zabořily do něčeho měkkého a cítil, jak se do toho postupně propadá níž a níž. Pokusil se ze sevření těsta vyprostit tím, že se odrazil ke druhému skoku, ale hned poznal, že s nohami v těstě se špatně skáče. Jeho tělo se malinko nadzvedlo, ale nohy obalené těstem ho držely zpátky. Bonifácovi se přesto podařilo dostat tělo do pohybu, jenže výsledek tohoto pohybu byl velmi neslavný a všechna zvířata na dvoře si o něm ještě dlouho se smíchem vyprávěla. Bonifác se totiž při pokusu uniknout z těsta vyklonil přes okraj mísy, ta se naklonila, zakymácela a pak se převrátila i s kocourem, přičemž samozřejmě spadla z okna na dvůr. Dopadla dnem vzhůru a Bonifáce uvěznila pod sebou.

„Breku, co to děláš,“ křikla kočka Mína. „To jsem přece já a to jsou moje koťata! Podívej, jak jsi je vyděsil!“ Pes mezitím doběhl k Míně, čuchnul k ní a hlubokým hlasem řekl: „No jo, tak promiň. Dlouho jsi tu nebyla a myslel jsem, že sem jde někdo cizí.“ Přitom svoji velikou packou otočil mísu, ve které se zmítala prapodivná koule, ze které trčely čtyři packy a hlava. „Jak ty se jmenuješ? Já jsem Brek a hlídám tenhle statek. A jak tak na tebe koukám, budu ti asi říkat Medúzo. Ty vypadají taky jako těsto s nohama,“ řekl Brek. „Nejsem žádná medúza, ty přerostlý jezevčíku, já jsem kocour Bonifác. A koukej mi z toho pomoct, když jsem tam skočil kvůli tobě!“ Brek hrábl packou do mísy a vylovil zmítajícího se Bonifáce ven. Svým dlouhým jazykem ho začal olizovat a za chvíli už Bonifác vypadal zase jako kocour. Brek ho dobrácky plácnul po zádech a řekl: „Tak vítej doma, Bonifáci. Teď už ti tak mohu říkat, když nevypadáš jako medúza. A vzhledem k tomu, že máš nějaký zmatek ve psech, tak ti musím říct, že nejsem jezevčík, ale bernský salašnický pes.“ „Tak fajn, teď už si to budu pamatovat, že jsi pelešnický pes,“ zachechtal se Bonifác. „Říkal jsem salašnický, ne pelešnický,“ zvedl Brek výhružně obočí, ale přitom se usmíval pod vousy. S tím kocourem bude sranda, myslel si v duchu. „A v tom je nějaký rozdíl?“ pokračoval Bonifác. „Salaš, to je přece takový veliký pelech pro lidi, ovce a psa dohromady, ne?

To už se Brek neudržel a smál se naplno. „Ty jsi ale komediant! A jestli si nepřestaneš plést salaš s pelechem, tak tě hodím zpátky do toho těsta!“ Mezitím Mína svolala ostatní koťata zpátky na dvůr. A ve stejném okamžiku se na dvoře objevila hospodářka s hospodářem. „Zaplať pánbůh, Míno, ty ses vrátila,“ spráskla ruce hospodářka. „Už jsem měla veliký strach, že ses někam zatoulala. A to jsou tvoje koťata? Ta jsou nádherná! Jak se jmenují?“ „Pankrác, Servác, Bonifác a Žofie,“ vyjmenovala pyšně Mína. „No to je nadělení,“ zabručel hospodář. „Samej kocour a jedna kočka. Vždyť se ti kocouři budou pořád prát, místo aby lovili myši.“ Mína však hospodářovi vysvětlila, že koťata jsou moc hodná a vůbec se spolu neperou. Hospodářovi se sice jména Pankrác, Servác a Bonifác zdála pro kocoury divná, ale nic neříkal, protože nechtěl Mínu urazit. Zato hospodářka se nad koťaty jen rozplývala. „Vy jste ale krasavci,” chválila kocoury a přitom je hladila. A ty samozřejmě krasavice,“ usmála se na kočičku a podrbala ji za ušima. To mají koťata moc ráda. „Přinesu vám nějakou dobrotu,“ vzpomněla si najednou. „Počkejte tady, hned jsem zpátky.“ Za chvilku vyšla z chalupy a nesla velikou mísu plnou mléka, kterou postavila před koťata. „Tak si dejte, to je pro vás.“

Zatímco koťata hbitými jazýčky vyprazdňovala misku s mlékem, hospodářka přemýšlela, čím by koťata ještě uctila. A pak si vzpomněla na šunku, kterou měla v lednici. No, není to zrovna běžné, dávat koťatům šunku, ale když je dnes ten výjimečný den, že koťata přišla poprvé domů, tak by mohla být malá výjimka, řekla si a za okamžik už přicházela s druhou miskou, ze které se linula nádherná vůně. Koťata vůni ucítila a hned se k hospodářce rozběhla. Panečku, to byla dobrota! Něco tak výborného ještě nikdy nejedla. Strkala se u misky, div ji nepřevrátila. Během několika okamžiků byla miska prázdná. „Ještě prosím,“ otočil se k hospodářce Bonifác a upřel na ni svoje hluboké oči. Velmi rychle pochopil, koho si bude muset na statku předcházet a kdo se jim bude kromě mámy Míny starat o jídlo. Hospodářka jeho pohled nevydržela a řekla: „Tak dobře, ještě jednu misku dostanete. Ale výjimečně! Kdo to kdy viděl, aby kočky mlsaly šunku?” Když snědla koťata i druhou misku šunky, provedla je Mína po celém hospodářství a seznámila je s ostatními zvířaty. Nakonec je zavedla do stáje ke kobyle, která se jmenovala Laponta. Představila jí koťata a zeptala se jí, zdali by jí nevadilo, že s ní budou ve stáji bydlet. „Samozřejmě že ne, vždyť si tady se mnou předtím bydlela. Kam jinam bys měla jít?“ podivila se Laponta. „No, já jsem se raději zeptala. Předtím jsem byla sama, ale teď jsou tu navíc čtyři tihle rošťáci. A ti někdy umí dělat pěkný binec,“ řekla ustaraná Mína. „Aspoň tu bude veselo, vždyť jsem tu teď byla pořád sama a to je jednomu smutno,“ usmála se Laponta. A tak se stalo, že od příchodu na statek bydlela koťata s mámou Mínou ve stáji u kobyly Laponty.