Hrnečku vař – Kamila Galuščáková

Vdova sama se svou dcerkou

měly velmi těžké živobytí,

často měly bídu velkou,

někdy jenom vodu k pití.

 

V létě žily jenom z toho

co zahrádka malá dala,

nebývalo toho mnoho,

nebylo jim do tralala.

 

Za domkem se potok kroutí,

kolem samé vrbičky,

na nich roste spousta proutí

na rozličné věcičky.

 

Košíčky a velké koše,

ošatky a ba i nůše

pletou v zimě až do noci

a v létě je na trh nosí.

 

Jednou starou bolela moc záda

a tak na trh vyrazila mladá.

Do ubrousku krajíc vzala,

kdyby cestou hlad dostala.

Na záda si zboží dala

až se pod tím prohýbala.

 

Byla to tíha, jak to nesla.

Unavená u cesty klesla,

rozbalila svůj ubrousek,

že i jídla dá si kousek.

 

Kde se vzala, tu se vzala,

sedí vedle paní stará,

hladově kouká, očima loudí,

že prý už dlouho takhle bloudí,

na nohou že nemůže už stát,

jaký má veliký hlad.

 

Dívce babky bylo líto.

Jaký je hlad, dobře ví to

a protože pomoct chtěla,

tak jí dala vše, co měla.

 

„Dalas mi všechno, ne jen drobeček,

dostaneš ode mne kouzelný hrneček.

Od teď ať se ti dobře daří,

ten hrneček sám kaši vaří,

krupicovou, pěkně hladkou,

voňavou a tuze sladkou.

Začne a přestane jen na kouzelná slova

a nebudu je opakovat znova.

Hrnečku vař, řekni, a kaši dostaneš,

hrnečku dost, řekni, a on přestane.“

 

Pak zmizela tak, jak zjevila se

a dívka tu zůstala sama zase

a také tu stojí hrneček ten,

tak určitě to nebyl sen.

Na trhu dívka vše prodala

a rychle domů pospíchala

ukázat za čas kratičký

dar od kouzelné babičky.

 

Hned doma mámě říká nedočkavě,

jak uvaří kaši rychle a hravě.

Obě řádně najedly se

a dlouho měly sladko v puse.

Za pár dní šla na trh zas,

strávila tam dlouhý čas,

tentokrát však obchod nešel,

vracela se skoro večer.

 

Zatím máma měla hlad

a tak si chtěla kaši dát.

„Hrnečku vař!“ vyslovila přání.

Nestačila přinést misku ani

a už hrneček byl plný

a dál chrlí kaše vlny.

 

Máma hrůzou zapomněla,

jaká slova říci měla.

„Hrnečku přestaň, nechej toho,

vždyť už mám té kaše mnoho.“

Naplnila hrnce všecky,

naplnila také necky,

ještě také máma ví že

v předsíni je velká díže.

 

„Tak už nevař, zastav, stop!

Kaše už je až po strop.

Já už nechci, nevař, věř mi.“

Kaše teče okny, dveřmi,

ze zahrádky dále vrátky

a vtom se dcera vrací zpátky.

 

Všechno vidí to už z dáli,

jak se z domu kaše valí

a nevěřícně na to hledí,

jak máma na střeše sedí.

„Hrnečku dost“ poručila

tím pohromu tu zastavila.

Ale teď neměly kde spát.

Jedly týden v jednom kuse,

nezbylo než do domu se

prokousat.

Sousedé a kamarádi

pomohli jim a moc rádi!