Nazítří se Honzík do školy skutečně vypravil. Celý se pečlivě vymydlil a vzal si čistou košili. Babička ho chtěla doprovodit, ale Honzík to nepřipustil. Škola přece byla na návsi jen jedna. Honzík do ní trefí docela dobře. Punťa chtěl jít taky, ale Honzík mu vysvětlil, že škola je jenom pro děti a že by si Punťa neměl kam sednout. Žádná psí lavice tam není. Po návsi šel Honzík vesele, bez rozmýšlení otevřel školní dveře a vkročil do tmavé chodby. Teprve tam mu začalo bouchat srdce. Rozmýšlel se, má-li jít dál. Co se stane, jestli na něj ředitel Stolař už zapomněl? Nevyžene ho? Nakonec si přece jen dodal odvahy a stiskl kliku. Ale ředitel Stolař na Honzíka nezapomněl. Když se otevřely dveře a mezi nimi se objevil Honzíkův vyplašený obličej, šel mu naproti, vzal ho za ruku a vedl ho do první lavice. Honzík uviděl houf dětských obličejů. Všechny se usmívaly, ale Honzík nemohl rozeznat, který obličej komu patří. „Posaď se,“ řekl vlídně ředitel Stolař, „a poslouchej, co budu vyprávět.“

Honzík si sedl a zadíval se kupředu. Uviděl stolek, za ním dvě tabule. Na jedné z nich visel obraz velké kočky. Byla šedobílá, u nosu měla silné vousy a dívala se rovnou na Honzíka. Vypadalo to, jako když chce z obrázku seskočit a jít k němu. „Honzíku!“ ozval se tichý hlas. Honzík nevěděl, jestli může otočit hlavu a podívat se, kdo to šeptá. To přece nejde, pohybovat ve škole hlavou sem a tam. „Honzíku!“ ozvalo se znovu blízko Honzíkova ucha. Co měl Honzík dělat? Spustil oči z kočky a pomalu jimi jel po tabuli, aby to nebylo znát, potom po oknech s červenými květinami a najednou hop! A už se díval na tvář svého souseda. Honzík strnul. Vedle byl Ferda! Ferda se nedíval na Honzíka nijak zle. Oči mu svítily a pihovatá tvář se smála. „Já chodím do školy už dávno,“ zašeptal Ferda. Chodil tam teprve týden, ale Ferdovi se to zdálo nesmírně dlouho. Honzík už otvíral ústa. Chtěl říci, že v městě chodí taky do školy, ale u tabule se ozvala hůlka. Klepla na stůl a to znamenalo, že všichni mají poslouchat, co říká ředitel Stolař. Hůlce porozuměl i Honzík a znovu se zadíval k tabuli. Ředitel Stolař vypravoval o šedobílé kočce na školní tabuli. Jaká je chytrá, že vidí v šeru a že si umí zatahovat drápky do packy. Honzíkovi se to líbilo. Pan ředitel se pak ptal dětí na kočku, kterou mají doma, a děti brebentily jedno přes druhé. Všechny měly kočku a všechny si s ní někdy hrály. To je toho, myslil si Honzík, my máme doma kocoura. Je celý černý a oči mu svítí jako lampičky. „Škoda že máme kočku jen tak na obrázku,“ řekl nakonec ředitel Stolař. „Živá by byla lepší.“ „Já ji přinesu! Já pro ni dojdu! Naše je pěkná!“ volaly děti. Stály při tom a ruce se jim třepetaly ve vzduchu. Každý chtěl domů pro kočku. Honzík zapomněl, že je prvně ve škole a že se trochu ostýchá. Stoupl si na špičky, vytáhl ruku vysoko nad hlavu a řekl nahlas: „My máme doma černého kocoura.“ Pan ředitel to slyšel. Usmál se do bělavých vousů, udělal několik kroků k Honzíkovi a pohladil ho po vlasech. „Dojdi pro toho kocoura.“

Honzík vyskočil z lavice a běžel domů. Ani nemusel do světnice. Kocour ležel na zápraží a spal. Honzík ho chytil a už ho nepustil. Přitiskl si ho k boku a upaloval s ním do školy. Kocour se rozhlížel na všechny strany a nohy mu visely dolů. Chtěl utéct, ale Honzík ho držel velmi pevně. Všechny děti ve třídě vstaly a chtěly vidět kocoura. Představte si! Živý kocour ve třídě! Taková zvláštnost. Byla ve třídě kočka, byl tam i pes, dokonce kráva. Ale všechno jenom na obrázku. Dívali se na děti ze stěn dolů, ani se přitom nepohnuli. A najednou stál na stupínku černý kocour. Čichl si ke dřevu, kýchl a pak se rozběhl sem tam. Ocas mu vlál jako babí léto. „Honzíku, kolik má noh?“ zeptal se pan ředitel a ukazoval na kocoura. Honzík vstal a chtěl říci, že má čtyři. To bylo na Honzíka jako nic. Vždyť věděl, že každý kocour má čtyři nohy. Ale Ferda mu pošeptal, že jich má pět. Honzík se zarazil a chvíli nevěděl, jak má odpovědět. Snad tenhle černý kocour má opravdu pět noh? Možná že to Ferda ví. Když chodí tak dlouho do školy. „Má jich pět,“ řekl Honzík nahlas, aby to všichni slyšeli. „Pět!“ vykřikly děti a zasmály se všechny najednou. Bylo to, jako když padá střecha. Kocour se lekl, skočil na otevřené okno a hajdy ven! Honzík už jenom oknem zahlédl, jak leze přes plot a mizí v řepě. „Jak jsi to myslil?“ zeptal se ředitel Stolař, když třída opět utichla. „Pět noh?“ Než mohl Honzík odpovědět, vstal Ferda a rychle řekl: „Honzík počítal taky ocas!“ Děti se zasmály znovu. Honzíkovi to bylo líto a sedl si do lavice. Mimoto se začal rmoutit pro kocoura. Napadlo ho, že kocour zabloudí a netrefí domů. Jen to ne! Honzík měl kocoura rád a nemohl zadržet slzy. Vybíhaly mu z očí, koulely se po tváři a padaly dolů. Honzík vzlykal. „Copak?“ zeptal se pan ředitel. „Když on netrefí domů,“ pomalu ze sebe vyrazil Honzík. „No,“ řekl ředitel Stolař a znovu pohladil Honzíka po vlasech, „jdi se po něm podívat. A ty, Ferdo, běž s ním!“ Oba chlapci vyběhli z lavice a hnali se ke dveřím. „Honzíku!“ ozval se z lavic dívčí hlásek. Honzík se obrátil a uviděl Terezku. Bylo ji v lavici sotva vidět, ale její drobný obličej na něj jasně svítil. „Nechoď daleko!“ volala Terezka. „My jdeme za kocourem,“ odpovídal za Honzíka Ferda a strkal ho do dveří. Celá třída za nimi hleděla a záviděla jim. Budou venku honit živého kocoura, a oni musí sedět s neživou kočkou ve třídě. S dětmi pak už opravdu mnoho nebylo. Měly zadečky na lavici, ale v duchu pronásledovaly v polích černého kocoura. Ani Terezka nedávala pozor. Je pravda, že se dívala na ředitele Stolaře, ale myslela na něco jiného. Kam asi Honzík s Ferdou šli? Kocour se přece nedá chytit jen tak. Už aby byl konec vyučování! Terezka se musí po chlapcích podívat.