V poledne šel dědeček do družstevní kuchyně a Honzíka vzal s sebou. Dědeček nesl tašku s dvěma hrnci na jídlo a Honzík cupal vedle něho. U okénka kuchyně museli chvíli čekat. Družstevníci si nosili talíře polévky do vedlejší jídelny a tam jedli. Konečně došla řada na dědečka. „Dnes tři obědy,“ řekl dědeček do okénka. „Kdo vám přibyl?“ ptal se v kuchyni ženský hlas. „Ale tuhle vnouček, náš Honzík,“ odpověděl dědeček a usmál se na chlapce. Honzík se podíval nahoru a přitiskl se k dědečkovi. V okénku se objevil rozpálený ženský obličej. „Sníš velký oběd?“ „Sním,“ přikývl Honzík. Jídla se nikdy nebál. Snědl vždycky tolik jako maminka. „I ty kloučku,“ ozvalo se z okénka“, „a jestlipak nám taky pomůžeš?“ „Já půjdu do práce s dědečkem,“ řekl rozhodným hlasem Honzík a znovu se podíval na svého dědečka. Ten ho dobrotivě hladil po vztyčených vlasech. „To ti musím opravdu přidat,“ ozval se znovu ženský hlas a Honzík zdvihl bradu. Je pravda, že ještě není moc velký, ale oběd už dostává jako dospělý člověk. Když se vraceli domů, Honzík utíkal napřed k vrátkům dědečkova domku. Chtěl být u babičky dřív. Otevřel prudce vrátka a vběhl na dvorek. Ale tam se zarazil. Na dvoře stála veliká bílá koza. Na hlavě měla zahnuté rohy a ocásek se jí třepetal jako osikový lístek. Podívala se na Honzíka, zakývala hlavou nahoru a dolů a šla k němu. Honzík se lekl. Koza jde k němu! A na hlavě má rohy!

„Dědo!“ vykřikl Honzík, ale zůstal stát. Díval se na kozu, která se pomalu blížila. Dala hlavu o něco níž. Vypadalo to, jako když chce Honzíka nabrat. Honzík viděl, že má rohy velmi ostré. „Dědo!“ vykřikl znova Honzík, ale ani teď neutekl. Bál se, že by koza běžela za ním a že by mu vrazila do zad. „Stůj, Honzíku, koza ti nic neudělá!“ zavolal od vrátek dědeček. Slyšel zdálky Honzíka volat a rychle k němu pospíchal. Když dědeček přišel, Honzík se přestal bát. Koza došla až k němu, čichla mu k ramenu, potom mu očichala nohavici, sklopila uši a poodešla stranou. Ocas jí rejdil jako papírový větrník. „To není moc hodná koza,“ řekl dědeček, „ale když na tobě viděla, že se nebojíš, dala pokoj.“ „Dědečku,“ začervenal se Honzík, „já jsem…“ „Co jsi?“ „Já jsem se přece jenom trochu bál!“ „Ale nebylo to na tobě vidět,“ odpověděl dědeček. „A taky jsi neutíkal.“ „A dědečku!“ „Copak?“ „Jak je ta koza zlá?“ „No, do všeho trká a je taky umíněná. Někam se postaví a nechce se hnout. Ale já vím, jak na ni,“ usmíval se dědeček. „Dědo, jak? Řekni mi jak?“ žadonil Honzík. „Ulomím akátovou větvičku a koza za ní jde, kam chci. Akátové listí má nejraději.“ Koza zatím přecházela dvůr. Tu utrhla řídkou travičku, tam sežvýkala stéblo sena, tady zas lízala zeď, pak trkala chvíli do stromu a nakonec začala u plotu okusovat nízké akátové křoví. Protože se jí zdálo, že má hlavu moc nízko, postavila se na zadní nohy a předníma se opřela o plot. Silnými pysky přitahovala akátové lístky a rychle je žvýkala. Listy voněly, mezi zuby se drtily skoro samy a na jazyku se rozplývaly v několika chutích. Koza byla spokojena. Ocas jí vlál jako praporeček.

„Vidíš jí,“ smál se děda. „Jen když má akátové listí!“ „Čí je to koza?“ ptal se Honzík. „Družstevní. Mám ji ve vepříně. Jejím mlékem přikrmuji malá prasátka.“ „A co chce u nás, když je družstevní?“ „Zapomněl jsem ji podojit, tak jde za mnou,“ řekl dědeček a zamlaskal. Koza se rychle spustila na přední a drobným krokem běžela kolem Honzíka do babiččiny síně. Tam vyskočila na starý stůl, natáhla hlavu daleko dopředu a čekala. Dědeček vešel do kuchyně, dal babičce tašku s obědem a přinesl dížku na mléko. Hned začal kozu vstoje dojit. Koza stála jako přibitá. Citlivým nosem očichala stůl a pak dlouho slídila po modrobílé zdi. Honzík se na to užasle díval. Konečně ze sebe vypravil: „Dědo, proč koza stojí na stole?“ „Ale Honzíku, bolí mě v zádech, a tak jsem naučil kozu na stůl, abych se nemusel shýbat,“ říkal dědeček a dojil dál. Mléko stříkalo do dížky a bylo ho čím dál víc. Najednou koza zčistajasna seskočila ze stolu a hnala se ven. Dědeček měl sotva čas utrhnout dížku, aby do ní nekopla. „To mi dělá vždycky, koza jedna,“ zlobil se dědeček. Honzík se chtěl ještě zeptat, jestli za ní dědeček poběží, ale než otevřel ústa, volala babička k obědu. Honzík se už raději neptal a utíkal do kuchyně. Div nezakopl o práh – takový měl hlad! Dědeček se loudal za ním. Oči se mu taky točily po jídle. A opravdu – na stole stály plně naložené talíře. Smetanová omáčka s vařeným vejcem. To si Honzík pochutná.