Děti se rozběhly už před vsí. Každé spěchalo, domů, aby bylo včas u oběda. Žádná maminka není ráda, když se dítě k jídlu opozdí. Nelíbilo se to ani Honzíkově babičce. To Honzík dobře věděl. Mimoto se necítil se svými škrábanci a roztrhanými kalhotami právě nejlíp. Čím víc se blížil k dědečkovu domku, tím se mu zdála díra v kalhotách větší. Honzík hodně zpomaloval krok. Do vrátek vklouzl jako myš a ulevilo se mu, když na dvorku nikoho neviděl. Tiše se protáhl po zápraží, pod oknem se sehnul a hrozně se lekl, když v síňce něco bouchlo. Snad nejde dědeček? Honzík se mihl kolem dveří a rychle hledal očima, kde by se zachránil. Nic tu nebylo po ruce, jen žebříček přistavený ke kurníku. Honzík se nerozmýšlel ani vteřinu. Vyběhl po něm nahoru a schoval se v slepičím chlívku. Usadil se tam a dírkou v prknech pozoroval, co se děje na dvoře. Chvíli se nedělo nic. Přivřenými dveřmi stavení se protáhl černý kocour a dlouhými kroky přešel po zápraží. Pak něco zachrastilo a kocour zmizel na půdě. Vida, pomyslil si Honzík, já jsem ho hledal v lese, a on si tu chodí po zápraží. Za chvilku vyšla ze síňky babička, rozhlížela se po dvoře, nahlédla do zahrádky, podívala se i před vrátka a zase se vrátila domů. Honzík na ní viděl, že má starost. Jistě ho hledala. Honzík už chtěl vykřiknout: „Babičko, já jsem tady!“, ale babička zašla do síňky a na dvorku bylo zase prázdno. Jen slepice chodily sem a tam, ale ty si ničeho nevšímaly. Najednou si jedna z nich něco zamanula a začala hopkovat po slepičím žebříku nahoru. Možná že chtěla snést vejce. Když vylétla až ke dvířkům, hrozně se lekla. Jářku, co to? Vždyť pod bidýlkem sedí kluk! Slepice slétla s křikem dolů a ostatní čtyři se rychle sběhly kolem ní. Začaly udiveně krákorat, vytahovaly hlavy nahoru a ťapaly rozčileně do kroužku. Honzík se rozzlobil, vystrčil hlavu z dvířek a volal na ně: „Kš, kš, kš!“ Slepice poodlétly, ale krákoraly dál.

Otevřela se vrátka u dvora a vešel dědeček. Honzík viděl, že nese v tašce oběd z družstevní kuchyně. Honzík hned pocítil hrozný hlad. Vždyť nejedl celé půldne. Byl by hladem kousal i do bidýlka, které měl nad hlavou. Za dědečkem se hrnul do vrátek Punťa. Na zápraži předběhl dědečka, vrazil hlavou do dveří a zmizel v síňce. Za ním se ztratil i dědeček. I na něm pozoroval Honzík starost. Ani se neusmál, oči měl do země a hlučně dupal. Na zápraží se znovu objevil Punťa. Posadil se, natáhl čumák a čichal ve vzduchu kolem dokola. Tohle už Honzík nevydržel. Vysunul hlavu ze dvířek a slabě zavolal: „Punťo!“ Pes napřímil uši, postavil se na všechny čtyři a vyrazil k slepičímu chlívku. Honzík znovu vystrčil hlavu a na psa se zasmál. Punťa se zaradoval, poskakoval sem a tam a tiše poblafával. Snažil se dokonce vylézt po žebříku nahoru. Šlo mu to špatně, protože měl nohy příliš dlouhé a příčky u žebříku byly blízko u sebe. Když nemohl Punťa nahoru, slezl Honzík dolů. Pochopil, že by se na kurníku dlouho neudržel. Punťa by se od chlívku nehnul a Honzíka by prozradil. Honzík se dokonce odhodlal, že půjde dovnitř k dědečkovi a k babičce a všechno jim řekne.

Už se pomalu šoural ke dveřím do síňky. Najednou se otevřela vrátka a na dvorek vešla maminka. Honzík na malou chvilku zkoprněl údivem, ale pak se dal do křiku a běžel do maminčina náručí. Jak mu v něm bylo sladko! Maminka byla tu! Tiskl ji okolo krku, div ji neumačkal. Jeho zlatá maminka přijela! Honzík zapomněl na všechno, co se dopoledne stalo, vyvinul se z matčiny náruče a utíkal zvěstovat do kuchyně, kdo přijel. Dědeček s babičkou vstali od stolu a pospíchali na zápraží obejmout svou dceru. „Aničko,“ říkala babička a hlas se jí chvěl, „to jsi hodná, že jsi přijela!“ „Pojď dál, děvče, pojď dál,“ zval ji dědeček a bral jí z ruky velkou tašku. „A co Honzík, nezlobil vás tady?“ ptala se maminka a nespouštěla ruku z Honzíkovy ježaté hlavy. Honzík s napětím čekal, co babička s dědečkem řeknou. Vždyť dnes to nebylo jen tak. A to si ještě nikdo nevšiml jeho díry v kalhotách. „Ale kdepak, vůbec nezlobí,“ odpovídala vlídně babička. „To je náš klouček jeden!“ „Honzík je chlapík,“ přisvědčoval dědeček. „Jen ze školy nesmí chodit pozdě!“ „Honzík chodí do školy?“ divila se maminka. „Dnes jsem tam byl,“ vysvětloval Honzík. „V první lavici bylo prázdno, tak jsem se tam posadil.“ „Zítra si tě odvezu, tátovi se taky stýská,“ říkala maminka a vcházela do síňky za babičkou. Nechtěla Honzíka od sebe pustit. „Tak už zase pojedeš,“ podotkl dědeček. „Ale dědečku,“ obrátil se k němu Honzík, „vždyť tu ještě budeme přes celou noc.“ „No, no,“ kýval bílou hlavou dědeček a vešel za ostatními do světnice. Babička už zatím prostřela čistý ubrus a přemýšlela, co má dát těm dvěma nejmilejším jíst…