Koza se chvíli pásla v silničním příkopě. Bylo tam všelijaké lupení různých chutí a vůní. Koza si jedno ukousla, druhé vyprskla a k třetímu jen čichala. Po silnici přejel vůz s jetelem. Několik stonků vypadlo na zem. Koza zahlédla červené hlavičky, které padly doprostřed silnice, a utíkala je slupnout. Byl jich tam celý chomáč. Chutnaly jako med. Náhle se za jejím zadkem ozvalo houkání. Znamenalo to, že má utéci. Ale koza si postavila hlavu. Co je jí po nějakém autu! Ať si jede jinudy. Ona stojí na silnici a nehne se! Auto se zastavilo a v jeho dvířkách se objevil starší muž v nažehlených šatech. Otevřela se dvířka i na druhé straně a z auta vyšla žena. Její šaty měly na sobě plno květů a lehce vlály. „Co se děje?“ řekl muž. „Koza! Musíš ji zahnat!“ poroučela žena. Muž roztáhl ruce, přiblížil se ke koze a říkal: „Kš, kš, kš!“ Koza se na něj podívala, ale pak obrátila hlavu jinam. Stála jako přibitá. Muž řekl ženě ve vlajících šatech: „Koza nechce jít pryč.“ Žena se smála: „Chyť ji za rohy a odtáhni ji na stranu!“ „Já nevím,“ rozpakoval se muž. „Raději počkáme, až někdo přijde. “ Přihrčel traktor se dvěma nákladními vozy. Seděli na něm dva mladí družstevníci. Museli taky zastavit. „Tak co je?“ křičeli dopředu. „Proč trčíte uprostřed silnice? Nemáme čas tady stát!“ „Koza!“ odpovídal nažehlený muž. „Je tady koza a nechce jít pryč. “

Mladíci slezli a šli se na kozu podívat. Hned ji poznali. Vždyť to přece byla koza dědečka Janoucha! Věděli o ní, že je to koza umíněná a že po zlém se s ní nic nesvede. Jeden z nich doběhl do vepřína a řekl dědečkovi, že koza stojí na silnici a nechce se hnout. „A to si nevíte rady?“ divil se dědeček. „Já tam pošlu Honzíka a uvidíte, že koza půjde sama.“ „Tak já jdu,“ zdvihl hlavu Honzík. Pomáhal právě dědečkovi míchat pití pro malá čuňátka. „Víš, co si máš s sebou vzít?“ zeptal se dědeček. „Vím,“ odvětil Honzík a šel. Na dvoře si na akátovém křoví ulomil větvičku a utíkal na náves. Všichni se divili, že pro kozu jde takový malý klouček. Ale divili se za chvilku ještě víc. Honzík natáhl ruku s akátovou větvičkou ke kozímu nosu. Koza v tom okamžiku zapomněla, že si umínila stát uprostřed silnice, a šla za větvičkou. Ukousla několik lístků a pospíchala za dalšími. Chutnaly jí náramně. Sládly na jazyku a rozpouštěly se skoro samy. Tak se stalo, že silnice byla v malé chvilce volná a lidé mohli pokračovat v cestě. Nažehlený muž a paní s vlajícími šaty nasedli do auta a hned se rozjeli. Také oba mladí družstevníci se vrátili na traktor a za chvíli bylo na návsi opět prázdno. Než došel Honzík s kozou k vratům, byla akátová větvička v kozím žaludku. Ale koza neměla dost. Chtěla ještě jednu. Postavila se před Honzíka a začala mu strkat nos do kapsy. „Kozo, co chceš?“ křičel Honzík. Ale koza jako když neslyší. Oběhla Honzíka a čichala mu do druhé kapsy. Byla to koza chytrá jako čert. „Já nejsem akát! Mně v kapsách větvičky nerostou!“ vysvětloval Honzík. Koza to už věděla a běžela radši dovnitř. Na dvoře vepřína domlouval dědeček koze, co to provedla. Koza před ním stála se svěšenou hlavou a poslouchala. Zdálo se, že už bude vždycky hodná. Ale vepřík Princ všechno pokazil. Běhal kolem dědečkových nohou, a to neměl dělat. Koze to bylo protivné. Trochu mu taky záviděla, že se pořád točí kolem dědečka. Rozehnala se a chtěla ho nabrat na rohy. Princ zařičel a schoval se za Honzíka. „Taková ty jsi!“ rozzlobil se dědeček. „Já ti domlouvám, a ty začínáš znova? Jdi pod kůlnu! Já ti dám!“ Koza svěsila hlavu a poslušně šla pod kůlnu. Dědeček hrozil, ale nic koze neudělal. Jen ji pod kůlnou znovu uvázal. Když šli zpátky, řekl Honzík s nadšením: „Dědečku, až vyrostu, budu krmit vepře. A budu mít taky kozu a Prince. S nimi je taková legrace!“