Honzík otevřel kufřík a vzal si na sebe kostičkovanou košili, kterou směl umazat, a na nohy si obul plátěné střevíce. Babička mu zatím uvařila vajíčko naměkko a Honzík se do něho pustil. Rozbil skořápku a lžičkou je pomalu vyjídal. Přikusoval k němu kousek chleba. Vajíčko vonělo, a tak mimo Honzíka na ně dostal chuť i Punťa. Položil si hlavu na Honzíkovo koleno a olizoval se jen tak naprázdno. Honzík si toho všiml a zeptal se psa: „Punťo, ty chceš taky?“ Punťa švihl ocasem, stáhl uši nazad, jako když se směje, a prudce se olízl. To znamenalo: Já mám hroznou chuť! Honzík tedy ulomil kousek chleba, přidal kousek vaječného bílku a podal sousto psovi. Punťa je spolkl najednou. „Proč nekoušeš?“ zlobil se Honzík. „Musíš přece chleba kousat… takhle!“ Honzík ukazoval psovi, jak má kousat, Pes z toho měl radost a vrtěl ocasem. Ale další sousto spolkl zase najednou. „To je hltoun,“ řekla babička. „Vajíčko mu nedávej, to je pro psa škoda. A teď jdi, Honzíku, na zahrádku! Je tam plno ovoce.“

Honzík tedy šel s Punťou na zahrádku. Sebral do košíku spadaná jablka. To nejhezčí, červeně malované, vybral pro sebe. Když se do něho zakousl, Punťa se na něj upřeně díval. Honzík mu tedy kousek jablíčka dal. Punťa ho chvíli převaloval na jazyku a pak ho vyprskl. Nechutnalo mu. Sladkou švestku kousal o něco déle, a když mu Honzík domlouval, chtěl ji doopravdy spolknout. Div se přitom neudusil. Švestka se mu vzepřela v krku. „Počkej! Nepolykej!“ křičel Honzík. „Zapomněl jsi vyplivnout pecku!“ Pes kašlal a polykal švestku dál. Ani nevěděl, jak to Honzík s peckou vlastně myslí. „Punťo! Pecku ven!“ křičel Honzík a ukazoval psovi, jak má pecku vyplivnout. Ale Punťa v tom okamžiku už švestku spolkl i s peckou a znovu vrtěl ocasem, jako by se nic nestalo. „Punťo, ty ani nevíš, co je to pecka,“ zlobil se Honzík, ale ne dlouho. Volala ho babička, aby s ní šel do drůbežárny. Honzík tedy šel a Punťa se hrnul za ním. „Tady je hezky,“ radoval se Honzík. „A babi?“ „Co chceš?“ „Proč jsou tu jenom bílé slepice?“ „To je čistý chov,“ odpověděla babička. „Hodně nám nesou a kuřata mají křehké maso.“ Z jedné kukaně vylétla slepice. Kdákala silně a polekaně se rozhlížela. „Vidíš, Honzíku?“ řekla babička. „Právě snesla.“ „Je tu vajíčko!“ křičel Honzík. „Já si je doma sním!“ Honzík si dal vajíčko do kapsy. Bylo ještě teplé. „Honzíku, to nesmíš!“ řekla přísně babička. „Doma dostaneš vajíčko naše a tohle tady musí zůstat. To je vajíčko družstevní!“ „A babi,“ ptal se Honzík, „jak poznáš, že je družstevní? Vždyť všechna vajíčka jsou stejná.“ „Ale ty jeden!“ smála se babička. „Družstevní slepice nesou družstevní vejce a slepice u nás doma nesou vajíčka naše.“ „Aha,“ řekl Honzík a dal vajíčko zpátky do kukaně. Punťa zatím ležel pokojně u vrátek. Bylo by se nic nestalo, nebýt toho, že si Punti všimlo několik slepic. Začaly natahovat krk a křičet. Divily se, jaké zvíře tam leží. Punťovi byl jejich křik protivný. Zavřel alespoň oči, aby je neviděl. Slepice uslyšel veliký bílý kohout a hned se přihnal až k Punťovi. Začal se rozčilovat. Ťapal kolem Punti a trhal pernatým krkem. Ze zobáku mu vycházelo nepěkné skřehotání. Punťu to začínalo zlobit, ale přece jen se udržel. Obrátil se na druhý bok a díval se do plotu, aby neměl dotěrného kohouta na očích. Kohout si to vykládal jinak. Myslil si, že se Punťa bojí. Šel k němu ještě blíž a klovl Punťu do nohy. Punťa zavrčel a vyštěkl. Znamenalo to: Kohoute, nezlob mě! Jdi radši dál, nebo na tebe skočím! Bílý kohout odskočil kousek dál, ale za chvilku byl u Punti znova. Klovl ho ještě jednou, tentokrát do ocasu. Punťu to zabolelo, a už se neudržel. Zavrčel, vyskočil na všechny čtyři, rozštěkal se na celé kolo a vrhl se na kohouta. Hned měl v tlamě plno bílého peří. Kohout zakrákal, že to bylo slyšet až ve vsi, a uháněl ke kurníku. Křídla roztáhl a nohama se sotva dotýkal země. Oči měl vyjevené a zděšeně skřehotal. V tom okamžiku vyšla babička z drůbežárny. Honzík se tlačil za ní. Babička hned uviděla, co se děje. Popadla koště a hnala se na Punťu. Pes na ni nečekal. Nechal kohouta kohoutem, prudce se obrátil a uháněl k vrátkům. Nechtěl se seznámit s babiččiným koštětem. Naštěstí se babička brzy udýchala. Byla už stará a psa dohonit nemohla. „Babi,“ křičel Honzík, „já dovedu Punťu domů.“ „Tak jdi! Ať toho uličníka tady nevidím!“ zlobila se babička. Honzík otevřel vrátka a pustil Punťu ven. Punťa schválně kýchal, aby se mu ze zubů dostala bílá pírka. Šlo to špatně, a tak mu je musil Honzík vytahat sám. „Punťo, ty nevíš, že je to družstevní kohout?“ domlouval mu Honzík. „Kdybys to věděl, jistě bys ho nechal na pokoji.“ Pes stáhl uši nazad, vycenil zuby a zavrtěl ocasem. Byl asi rád, že toho protivného kohouta nezakousl načisto. To by mu babička určitě neodpustila.