Když někdo nechce udělat, co se na něm vyžaduje, obyčejně to odbude tím, že řekne až naprší a uschne. Nebo udělá dlouhý nos a vykřikne tůdle! Někde se říká až bude za čtyrák pětník, někde dají levou ruku dlaní pod žaludek a prohlásí takovéhle vousy! Znám jednu vesnici za sedmi serpentinami a devíti rigoly na jih od Prahy, kde v podobném případě říkávají až opadá listí z dubu. První to tam řekl sedlák Čupera, to už je hodně dávno. A já vám povím, jak a proč se tam to rčení zavedlo.

Čupera pil. Propil krávy, propil koně, propil žebřiňák, zkrátka zadlužil statek, až se mu sousedi zdaleka vyhýbali. Báli se s ním zastavit, že by zase žebral o půjčku, hory doly sliboval a nic pak z toho nedodržel, jen se víc opil. Měl hezkou ženu, Julinku, s velkýma černýma očima. Kolikrát mu říkala, aby se rozhodl mezi ní a kořalkou; kolikrát ho křísila, když ho z hospody přinesli a posadili na hnůj na dvoře jako na trůn. Čupera šel přes své pole a myslil na Julinku. Kolem sebe viděl než zanedbaný úhor. Sousedům už se to zelenalo, na jeho půdě bodláčí a bejlí, husté jako větrolamy. Myslil na Julinku, jak ty její veliké oči samým pláčem ztrácejí oheň. Jak zasvobodna chodívala s bradou vzhůru a s přímým pohledem a jak teď sedává s hlavou svěšenou, málo mluví a nikdy si nezpívá. Mít peníze, šel by se opít, aby zapomněl. Bylo vedro. Ani lísteček se nehnul. Jak se tak Čupera loudá, všimne si, že kousek od něho se zvedl prach. Docela nepatrný vír prachu, točí se to a tancuje čím dál rychleji. Narostlo to, až to bylo o hlavu větší než Čupera, a srazilo mu to čepici. Pak to běželo k lesu. Čupera zvedl čepici, nasadil si ji a pomyslil si, že parno tyhle kejkle s horkým vzduchem dělává. Jde dál a zase jako před chvilkou: malý vír, točí se a tancuje. Tentokrát roste výš a výš. Když už je jako hasičská věž, zafičí a porazí Čuperu do bodláčí. „Mordyje hadry, kerej čert mi tohle byl dlužen?“ mumlá Čupera. „To je dost, že jste si na mě vzpomněl,“ slyší hlas. Sloup prachu přestal vířit. Pomalounku houstl, až zhoustl do postavy mladého chasníka v zaprášeném fráčku. Čupera hned věděl. Čert. Pomohl Čuperovi na nohy a povídá mu: „Již dlouho vás pozoruji, jak si špatně vedete. Nechcete, abych vám pomohl z bryndy?“ Mluvil gramaticky správně, avšak s lehounkým cizím přízvukem. No, kdo by nechtěl pomoct z bryndy, hlavně z takové bryndy, v jaké byl Čupera. „Jemine, a jak!“ Na víc se Čupera nevzmoh.

Umluvili, že na Čuperových polích bude do rána pohnojeno, zoráno, zvláčeno, křížově zaseto a co třeba vyjednoceno. Aby to ve vesnici nebylo nápadné, čert zařídí, aby nad těmi pozemky ležela neprůhledná vlahá mlha. Za nějakou dobu ji čert zvedne a všechno se už bude zelenat. Sklízet bude ovšem Čupera sám; ale měl by si obstarat včas pomoc, protože klasy budou sypat čtyřnásobně. „Tak vám tedy děkuju,“ pravil Čupera a měl se k odchodu. Chasník v zaprášeném fráčku se rozesmál. „Ani kuře zadarmo nehrabe, pane Čupero.“ „To je pravda,“ přimhouřil Čupera oči, „co kdybychom se o úrodu rozdělili? Půl a půl.“ „Ale pane Čupero,“ hrozil čert ukazováčkem se špínou za nehtem, „pane Čupero! Z obilnin vy byste si vzal tu vrchní polovinu a já bych dostal tu spodní, kořeny. Z brambor a řípy byste mi dal tu vrchní polovinu, nať, není-liž pravda? Tuhle pohádku jsem, pane Čupero, slyšel v roce 1911 v Předbořicích vyprávět jistého pana Podlísku. Všechno, pane Čupero, leč za kořena mne nemějte.“ „Co byste chtěli po chudákovi?“ Čuperu ta správná mluva nakazila. „Nejsem-li, vzhledem k neutěšené hospodářské situaci své, oprávněn očekávat uvážené poshovění?“ „Jste-li, totiž jste. Pro klienty v zaviněném úpadku máme zvláště výhodné termíny. Vy se nám, pane Čupero, vy se nám upíšete krví. Svou vlastní, ovšem. Smluvně se zavážete, že nám předáte to, o čem nevíte, že teď máte doma.“ Čupera uvažoval. Co by mohl doma mít, o čem neví? O Julince ví, o almaře, chlívy jsou prázdné, o krucifixu na chodbě ví, o holubníku… no zkrátka, když to stojí za něco, tak o tom ví, a o čem neví, asi za moc nestojí. „Tak platí. A kdy si pro to přijdete?“ „Kdykolivěk.“ „Abych byl doma.“ „To budete, protože náš podnik z propagačních důvodů vám povolil prémii v podobě sázky. My si pro upsané přijdeme v sedle na prapodivném tvoru. Když se vám podaří vyjet nám naproti na ještě podivnějším tvoru, vyhrál jste a váš závazek se ruší. Chcete podepsat?“ „Mordyje, to musím říct, totiž říci, to je… to je…“ „…kulantní, že ano?“ a podává mu smlouvu. „To tedy je!“ Čupera se pích do palce a podepsal. Když se Čupera blížil k chalupě, viděl, že před chalupou stojí plno bab a ženských. Přidal do kroku. Když vcházel, slyšel dětský pláč. Srazil se s porodní bábou ve dveřích. „Je to kluk,“ pravila – Julinka ležela v posteli a vedle ní malá hlavička. Veliké Julinčiny oči, malá hlavička, kanafasová duchna, věneček z kočiček, lampa, vír prachu, a v něm se to všechno točí, točí a mizí ve tmě. Čupera omdlel.

Úroda byla obrovská. K Čuperovi přijeli z okresního města odborníci, brali vzorky půdy. Po kraji se mluvilo o jeho metodách, opozice ve vídeňském parlamentu ho dávala za příklad panským statkům. Splatil dluhy. Pil sice, ale už ne tak často a ne tolik. Sousedi se mu přestali vyhýbat, a s úrodou to měl Čupera rok od roku lepší. A přece u Čuperů něco vázlo. Julince se vracel oheň do černých očí, to je pravda, ale hlavu si nepřestávala lámat. Často našla Čuperu, jak sedí a zírá donikam. Často musila dvakrát i víckrát opakovat otázku, než jí odpověděl. Potom se obyčejně sebral a odešel do lesa nebo k vodě a našla ho tam pozdě večer. Ani nevěděl, že se setmělo. …předáte to, o čem nevíte, že teď máte doma!

Posledních pět let se Čupera bál. Každou hodinu, každou minutu té hodiny a každou vteřinu těch minut těch pěti let. Čekal, kdy si přijedou pro jeho malého Jeníka. Když spal, tak jen na půl oka. A když někdy usnul, zdálo se mu jenom o velikých černých očích, které nic nevěděly, nic netušily. Jednou seděl pod jabloní a klepla ho padavka do hlavy. Podíval se, odkud spadla, a vidí na větvičce navléknutý papírek a na něm načmáraná dvě slova: Za týden! Věděl, kolik uhodilo. V hlavě mu vyvstal divoký zmatek. Nevěděl co dřív. Začal chalupu opevňovat a koupil si pušku. Pak nechal opevňování a chtěl s Julinkou a Jeníkem utéct. Ale kam? A proč? ptala se Julinka. Křičel na ni, nic lepšího v tom zoufalství nevěděl. Opil se, strašně se opil. Lidé myslili, že mu v hlavě přeskočilo. Ale nejhorší bylo, že Jeník se ho bál a schovával se před ním za mámu. Týden uplynul a Čupera byl s rozumem v koncích. Vzal provaz, šel na hřbitov, že se oběsí. Ale na to už neměl sílu. Dřepl si na zem a dal se do pláče. Šla kolem hřbitova stará žebračka. Pompadůrka se jí říkalo. Byla moc stará a moc ošklivá, lidé jí dávali, aby už byla honem pryč, aby ji měli z očí. Slyšela pláč za zdí, vešla na hřbitov a co prý se mu stalo. Čupera jí to všechno vyklopil. To, co se před lidmi styděl na sebe říct, povídal žebračce. Snad proto, že ji nikdo v okolí za člověka nepovažoval. Bába ho vyslechla velmi pozorně. „Víš, Čupero, za to všechno můžeš poděkovat rumu. Já bejvala zamlada v Brémách. Taky jsem si svoje vypila. Podívej se na mě. To, co tu teď stojí, udělal rum z hezký holky. Já ti pomůžu.“ „Jakpak bys mohla?“ „Dnes má přijet čert na podivným tvoru, je to tak?“ „Tak.“ „Čerti jezdívaj od Budějovic, od jihu. Vylezeš na strom, a jakmile ho támhle pod skálou zmerčíš, vyšvihneš se na mne a pojedeme mu naproti. Dřív ale přineseš med, peřinu a koňský ohon. Hoď sebou!“ Nebylo času, aby se Čupera ptal na podrobnosti. Za chvilku byl zpocený zpátky se vším, co baba potřebovala. „A na strom!“ velela Pompadůrka. Zatímco se Čupera škrábal na jasan, baba se svlékla, pomazala medem, rozpárala peřinu, a jak byla lepkavá, vyválela se v husím prachu. A už volá dolů Čupera: „Jede!“ „Na čem?“ „Je to malý, je to zrzavý. Mordyje, liška! Jede na lišce!“ „To je toho,“ směje se Pompadůrka, „ten se bude divit!“ Čupera slezl, vyhoupl se na příšeru, ve kterou se baba důmyslně proměnila, a vyjeli čertovi v ústrety. To si Pompadůrka ještě dala koňský ohon do bezzubých dásní a vyvalila oči.

Čert se nejenom divil, ale strašně se chechtal. „Vyhrál jste, pane Čupero,“ povídal, když se uklidnil, a roztrhal smlouvu. Pak se obrátil k Pompadůrce: „Zatímco ty jsi tímto dobrým skutkem smazala všechny hříchy z Brém. Gratuluji.“ „Šak jich tolik nebylo,“ pokusila se Pompadůrka o ruměnec. „Nechtěl bych je házet přes zeď,“ zasmál se čert, vzepjal lišku a cválal k lesu. Lidé se hodně divili, že Čupera postavil Pompadůrce domek a že ji poslal na vlastní útraty do Poděbrad do lázní. Řekli si však, že od toho podivína se dá čekat lecjaké překvapení. Vždyť ze smutného Čupery se stal nejveselejší chlapík z okolí. Zpíval od rána do večera, tancoval, s Julinkou první u muziky, a poslední domů. Pracoval jako lev, všechno pro Jeníka. A aby Julince zářily oči. V hospodě měli plakát, který císař pán rozkázal vytisknout a všude vyvěsit. Na tom plakátě malíř namaloval, jak se fůra převrhla a zabila kočího. A pod tím bylo napsáno, že tohle zavinila kořalka, že se proto nemá pít. A pod tím vším byla police a na ní byla jedna láhev kořalky vedle druhé, každá jiná a hlavně rum. Plakát stářím zežloutl, ale kořalky byly denně čerstvé. Bylo hodně mužských, kteří zvedali loket, když vchrstli do sebe panáka, ale málokdo to uměl tak bravurně jako Čupera. Teď, co mu s Jeníkem otrnulo, sedal pod tím plakátem čím dál tím častěji a čím častěji tím déle. Netrvalo dlouho, a pil jako tenkrát, než potkal chasníka v zaprášeném fracku. Pompadůrka opět chodila žebrotou, pole zpustla, z Julinčiných očí se díval smutek a Jeník se styděl mezi děti a táty se bál. Čuperovi už na dluh nechtěli nalít. Když moc křičel a vyhrožoval, popadli ho a vyhodili jako snop. Sebral se a loudal se domů. Přišel do míst, kde tenkrát vířil sloupek prachu. Rozhlédl se, nikde živé duše. „Čerte…,“ zašeptal. Stál mu po boku, tentýž jako tenkrát. Povídá: „Právě nám došel ceník s celou řadou nových nabídek,“ a podává Čuperovi úhlednou brožurku, „vás by mohla zajímat stránka 111, heslo rodinný rozvrat.“ „Mne by mohlo zajímat jen jedno, pane reprezentante,“ uhlazeně pravil Čupera. „Jak bych se mohl odnaučit pít.“ Čert se zasmušil.

„Odnaučit se pít, vážený muži, to je z dobrých skutků ten nejdob… nejdobřeřo… nejlepší. Náš podnik však, jak je všeobecně známo, se specializoval, řekl bych, opačným směrem.“ „Dám vám za to svou duši.“ Čert mlčel. Dlouho si sedláka prohlížel a pak se zasmál: „Nechcete mne opět vypéci jako tehdy s madame Pompadoure? To se vám věru povedlo. Dlouho jsem s tou příhodou vystačil.“ „Dám vám svou duši a nechci prémii!“ Čert se posadil jako Turek a pravil: „A to víte, že projdete peklem, než se odnaučíte pít? Jen pot, slzy a krev, vážený kořalo, tři měsíce, zaživa. A po smrti jste náš, za předpokladu, že mi to správní rada schválí, neboť to se nedá považovat za běžný obchod.“ „Tři měsíce je dlouhá doba. Já nechci, aby kluk nebo Julinka…“ „To je přirozené. Čas je komponent velice relativní, koeficient rychlosti pohybu například tu hraje velikou roli, nemluvě o tom, že náš podnik má k dispozici zařízení, která naše tři měsíce zkrátí na pozemské dvě hodiny. Chcete-li, začneme hned. Musíte ovšem opravdu chtít. Svou vůli, co složku, musíte do podniku vnésti vy, jen vy a nikdo jiný než vy.“ „A kdy byste si pro mou duši přišli?“ „Lhůtu si určete sám. Není to běžným zvykem sice, ale za tu Pompadůrku si zasloužíte výhody. Kdy byste tak myslel, pane Čupero?“ „Řekněme tak…“ Něco ho napadlo. Podíval se čertovi do očí: „Až opadá listí z dubu, jestli vám to vyhovuje?“ „Proč ne?“ Tak se Čupera upsal. „Pěkně si sedněte, táák, pohodlně. Zavřete očička, pane Čupero. Táák a teď otevřete. Že to nebolelo?“ Čupera otevře oči a kouká jako blázen. Leží na bílé posteli, nad ním se sklánějí čerti, vymydlení, v bílých pláštích, a podivnou řečí si o něm povídají. Sem tam zaslechne špiritus nebo delirium či casus clinicus a domyslí si, že hovoří latinsky patrně o chorobopisu.

Když mu spočítali všechny krvinky, co měl s sebou, když vyzkoušeli tlak a posvítili na sítnici, vzali kladívka a klepali ho všelijak po těle. Když se mu noha při poklepu dala do kopání, jeden prohlásil, že to není ještě tak zlé. Musil sníst mísu malty, rozsvítili za ním pekelnou svíci, až bylo skrz něho vidět, a něco pozorovali. Pak ho požádali, aby polkl rourku a přitom zatajoval dech, a tou rourkou do něho něco lili. Ještě moc věcí s ním podnikali a do mnoha pater sjeli a zase vyjeli ďábelským výtahem, než ho uložili a než mu řekli, že jen co přijde pan profesor. Za chvíli tu byl. V mysliveckém, jak jest u čertů zvykem. Pěkný člověk, docela malý. Kdyby ho člověk potkal v lese, řekl by si, že je to ten mysliveček, co se o něm zpívá písnička. Dali tomu myslivečkovi papír plný čísel a šifer. Ten do toho jen mrk a hned poznal, že Čupera kůru snese, kývl hlavou a zase odešel. A Čupera se začal odnaučovat. Zpočátku to nebylo tak zlé. Posadili ho do krásné nálevny, kde hráli cikáni. Postavili před něho láhve, aby si vybral tu svou. Nalili mu, hudba hrála a bylo veselo. Bylo tam plno lidí, i z města, fešáků i zpustlých, herci i vojáci, jako v hospodě. Když byli cikáni unaveni, nastoupila dechovka. A po ní kapela, co pro rámus nebylo poznat, co vlastně hraje. A pilo se, kořalky se dolévaly, popelníčky vyměňovaly, a to všechno zadarmo! Nakonec je všechny zpité naložili na nosítka a rozvezli po postelích. Ráno je vykoupali, a do lomu lámat kámen! Dali jim dřevěné motyky a sochory, chvíli z nich lil pot, chvíli jim jinovatka zalezala za nehty. Když balvan vylomili a naložili na vozík, šups a seděl zase tam, odkud jej prve vylomili. Až do setmění. A pak sprchy, vařící i ledové, večeře – a do hospody. Opět co prý hrdla ráčí. Nastoupily tanečnice, a jak pijákům kořalka stoupala do hlavy a osmělovaly se trochu, měnily se ty tanečnice v čerty a vysmívaly se jim.

Takhle to šlo den co den, noc co noc. Lom, hospoda, lom, hospoda. Za pár dní je znovu prohlédli a přišli s nápadem, že po propité noci dostane každý čertovo vajíčko na posilněnou. Ledva je snědli, udělalo se jim zle. Dávili, potili se, křeče jimi lomcovaly, a stačilo si jen vzpomenout na rum nebo čokoládový likér, všechno to mučení se trojnásobilo. Chtěli pít vodu, dali jim vodu. Ale čertova voda se sotva patra dotkla, a měnila se ve vaječný koňak. A všechna ta hrůza se vrátila pětinásobně. Přitom pracovali, pravda, dobře jedli, ale večer do hospody! Už nechtěli. Prosili, ale musili. A pít! Koňak! Slivovici! Rum! A hudba hrála a čertovská volenka. Čupera se už mátořil. Během času v hospodě prořídlo. Někteří pacienti to nesnesli a utekli. Čerti v bílých pláštích jim nebránili a jen se smáli: Ať pijou ve světě dál, tím dřív peklu propadnou. Čupera trpěl strašlivě. Nejvíc, když mu začali odmítat kořalku. Když opět chtěl pít, když se mu chuť vrátila, ale kořalka nikde. Žadonil, brečel jako kůzle, nedali ani kapku. V té době ho museli přivazovat na noc k posteli. Všechno, co měl na sobě i v sobě, chtělo kořalku. Řval, až ochraptěl, a když zhasli, bývalo nejhůř. Krysy s ohnivýma očima po něm lezly a hryzaly ho, bezbranného. Po stěnách lezli pavouci a nejstrašnější bylo, že měli Julinčiny oči. Po takové noci se Čupera těšil do lomu. Dřel a zapomněl. Po nějaké době ho zavolali do druhého patra a zase s ním prováděli mnoho kejklů. Nazítří mu přikázali, aby pomáhal zahradníkovi. Když dělal u zahradníka nějaký čas, a byl to divný zahradník, co vypěstoval, hned sněd , poslal ho zahradník pro rum. Čupera rum přinesl. Zahradník si láhev dobře prohlédl, zátku prozkoumal a vrátil láhev Čuperovi, aby ji donesl panu profesorovi. Čupera seděl sám v čekárně; hodinu, dvě, konečně profesor přišel. Prohlédl si láhev, zátku, vrátil ji Čuperovi, aby ji odnesl, kde mu ji dali. Než ji převzali, stejně důkladně si ji prohlíželi. Tohle se opakovalo ještě dvakrát. Při posledním odevzdání už láhev moc neprohlíželi, kývli hlavou, a aby prý šel do generálního inspektorátu, kraj Čechy, dveře číslo 111. Tam seděl za stolem chasník v zaprášeném fráčku. Potřásl sedlákovi rukou a pravil: „Posaďte se, pane Čupero.“ Když ho Čupera poslech, pokračoval: „Teď už pít nebudete, nebudete-li chtít, ovšem. Zatím vás vůle nenechala ve stehu… totiž ve štychu.“ „Já se nebojím.“ „Nepochybuji. Nuže, zde je kopie smlouvy. Až opadá listí z dubu, je to tak správně, viďte? Tož, je jaro, užijte si pěkně, a teď zavřete očička.“ Když je Čupera otevřel, seděl na svém poli a podle sluníčka to byly sotva dvě hodiny, co se rozhodl nepít.

První slova, která doma pronesl, byla k Julince. „Už nebudu pít.“ Podívala se něho a usmála se. Viděl, že mu nevěří. Nezbylo mu než se s tím smířit a dělat to, co lidé neradi dělají: měnit slova v činy. Oral, sil, sušil seno, kosil, sklízel, někdy si přitom zpíval, někdy klel, jako každý jiný, i do hospody zašel, ale nepil. Na dožínkách tancoval s Julinkou, děvčata škádlil, hulákal a i se pral, ale nepil. Schylovalo se k podzimu. Přešel podzim, stromy zahodili listí. Čupera seděl doma, kluka měl na klíně a říkal si v duchu, že by bylo dobře, kdyby měli holčičku k tomu klukovi, aby byly v domě dva páry Julinčiných očí. Někdo zaťukal na okno. Kluk vyběhl a hned byl zpátky, že prý je venku pán v zaprášeném fráčku. Čupera si navlékl kožíšek a povídá Julince, že bude do večeře doma. „Čím mohu posloužit?“ pravil venku starému známému. Ten beze slova vytáhl z brašny smlouvu a strčil ji sedlákovi pod nos. „Dobrá,“ pravil Čupera. „Vezmeme to lesem.“ „A rozloučit s paní chotí a synkem se nechcete?“ dost se divil čert. „Ani ne,“ pravil Čupera a vykročili. Šli k lesu a Čupera se vyptával, jak to tam dole chodí, a na to a na ono, vedl řeči, jako by se v salóně bavil. Když došli na kraj lesa, čert se zastaví a povídá: „Pane Čupero, vy jste mne velmi překvapil. Čekal jsem, že se budete ošívat a prosit o odklad, a vy si vykračujete do pekla jako na špacír.“ „Ale to je omyl, mladý muži, já nejdu do pekla. Já vám jdu jen ukázat názorně to, co patrně ušlo vaší pozornosti,“ povídá Čupera. „Račte se laskavě rozhlédnout po stromech. Zatímco ostatní listnáče mají holé větve, duby mají listí. Sice žluté, ale na větvích. A budou je mít až do jara. Víte, pane čerte, až na jaře vypučí nové dubové listí, pak teprve to staré opadá. Dub vlastně nikdy není bez listí! Dobrý den.“ Otočil se a šel domů. Čert stál jako opařený. Pak ho popad vztek a začal dubové listí rvát a cupovat. Nic tím nedocílil. Jenomže duby mají dodnes listy jakoby ožďubané. Čupera už nikdy nepil. Když po křtinách holčičky s Julinčinýma očima hodovali v hospodě, nějací hlupáci před něho postavili panáka kořalky, aby se prý také napil. „Až opadá listí z dubu,“ odpověděl Čupera. Tak se to v tom kraji vžilo. To pořekadlo. Nikoliv nepití.