Jak Sluníčko na všechno přišlo

Kdysi dávno a dávno byla doba, kdy nebyl červen ani červenec. Zato byl zelen a zelenec a všechno se v nich zelenalo. Třešně byly zelené jak šťovík, jahody jak brčál a rajčata se zelenala jak nezralá rajčata. Jediné, co se tehdy červenalo, byly malé mráčky. Pluly nebem jak cukrová vata a vypadaly jako něco k snědku. Celá Zahrada na ně měla chutě. Jenže Sluníčko to dobře vědělo. „Vy vy!“ hrozilo zlatým prstem. „Já vás vidím! Koukám dolů! Ne aby si někdo myslel, že mě ošulí! Však já vím, po čem šilháte, všichni! Ale červánky nejsou k jídlu! Ty jsou pro okrasu! Tak si pamatujte, že jsem vševidoucí oko, a raději si nechte zajít chuť!“ Ale je pravda, že je Sluníčko vševidoucí oko? Houby! Leda sem tam jukne dolů, mrkne očkem, ale jinak má svých starostí dost. A zrovna takhle přemýšlela třešeň. Strašně ráda by si aspoň lízla. Ale že v tom nechtěla být sama, začala navádět.

„Vy, rajčata!“ volala a tvářila se jako neviňátko. „Nemáte chuť na červánek? Já docela jo!“ Rajčata se lekla. „Ále!“ pípla ustrašeně. „To se nesmí! Co kdyby nás Sluníčko vidělo!“ Ale třešeň naváděla pořád. „A co by vidělo!“ mávla větví. „To si vidí sotva na nos! Jenom dělá, jak je chytré! O co, že nepozná, když takhle malý kousek ubude?“ Vtom to pod listím zaslechly jahody. Jahody jsou nevídaně mlsné. Vůbec by se nebály kus červánku ukrást, ale jsou to mrňousové a nebe jim je hrozně vysoko. „Utrhni nám, třešni!“ loudily z trávy. Červánků byl právě plný západ a natřásaly se tam jako zmrzlina. „Jó-jó“ culila se třešeň. „A vy to na mě potom řeknete!“ „Neřekneme!“ křičely jahody i celý záhon rajčat. „Tak se mi zaklejte!“ poručila třešeň. „Opakujte po mně: Uj baj bej!“ Sice si to právě vymyslela sama, ale znělo to tak tajuplně, že všichni zatrnuli a omámeně řekli: „Uj baj bej!“ A lup!, třešeň natáhla větev, uloupla červánek jak pět cukrových vat dohromady a hodila ho dolů do trávy. Všichni se na něj vrhli. Červánek byl takové sladké nic z růžové vody, Zahrada si jednou dvakrát lokla a červánek byl pryč.

Sluníčko zatím plulo nad saharskou pouští a žhnulo ze vší síly. Už se těšilo, až doma padne do červánků a rozvalí se jako kotě. Ale hlavně se těšilo, jak si pár červánků slupne. Pilo červánky hrozně rádo, ale cucalo je tajně, aby v Zahradě nevěděli. Vždyť by po těch řečech mělo ostudu! Ještě jednou horce dýchlo a šlo domů. Ale co to vidí? Červánek jak pět cukrových vat chybí! Á, řeklo si Sluníčko a hned vědělo svoje. Tady si někdo myslí, že mě ošulí! Vyvalilo se nad Zahradu a protáhlo sladce: „Tak co, milánkové? Ven s tím! Kdo to byl?“ Všichni mlčeli, jako by spali. Každý honem spolkl, co snad ještě žmoulal, jedna jahoda se zakuckala a rajčata se tiše roztřásla. „Vy si myslíte,” vykřiklo Sluníčko, „že jsem trouba! Ale to je omyl! Tak kdo mi vypil červánek?“ Pořád bylo ticho. Jahody vlezly pod listí a dělaly, že tu nejsou, rajčata šustila strachy, jen třešeň pořád koukala jak neviňátko. Třešeň tak prostě koukat uměla.

„Tak dost!“ vzplanulo Slunko. „Já jsem vševidoucí oko! Já na všecko přijdu raz dva tři!“ „Chichi! To se říká kdoví jestli!“ zasmála se potichoučku třešeň. Ale v ten ráz pleskl z nebe zlatý pohlavek. „Fuj!“ řeklo jí Sluníčko. „Jak jsi velká, tak jsi hloupá! Já jsem taky všeslyšící ucho, abys věděla!“ Pak se podívalo obzvlášť přísně. „No tak začnem. Třeba jahody!“ Jahody se strašně lekly. „Co my?“ kníkly zpod jahodí. „My nic neudělaly!“ „Dívejte se mi do očí!“ houklo Sluníčko. „Pořádně a neuhejbat! A teď řekněte nahlas: taky jste oblizovaly?“ „Neoblizovaly.“ tikly jahody tiše jak hodinky. Ale hned se zastyděly a zrudly jako přistižený školák. „Totiž … oblizovaly.” „Aha!“ řeklo významně Sluníčko. „A co rajčata?“ Ale rajčata už dávno zčervenala studem. Každé rajče kývlo. Sluníčko se spokojeně usmálo.

„Tak vidíte, že nejsem žádný ňouma!“ řeklo. Ale potom si vzpomnělo na třešeň, která se pořád tvářila jak neviňátko a neviňátkovsky potřásala zelenými třešněmi. „A co ty, třešínko?“ řeklo Sluníčko náhle. „Ty v tom nemáš prsty? Třešinka nic?“ „Já? Chm chm, fm fm!“ dělala třešeň, že na ni jde kašel. Sluníčko se na ni upřeně dívalo. Třešeň ten zlatý pohled cítila skrz naskrz. Vůbec se jí nechtělo říct pravdu. Chtělo se jí všecko zapřít, svést to na ostatní, ale najednou nějak nemohla. „Já taky,“ kývla tiše. A vtom ji to zahřálo jako velká radost a ona uzrála až do poslední třešně. Třešničky sladce zčervenaly po pecky. „No sláva!“ oddechlo si Sluníčko. „Hlavně že vám můžu věřit! To jsem samo rádo! A už dobrou noc!“ Usmálo se a už odplouvalo. Jenže ta potměšilá třešeň, místo aby byla ráda, že to dopadlo tak dobře, zase jako neviňátko zavolala na nebe: „A ty, Sluníčko? Ty jsi neoblizovalo? Ani kapku?“ „Já?“ řeklo Sluníčko zaraženě. A náhle zrudlo jako rajče, zrudlo jako třešeň a jako zralá jahoda. „Taky.“ zamumlalo rozpačitě a huplo celé rudé pod obzor. A tak uzrály první plody. A tak vznikla důvěra (a ta je moc důležitá!). A zrůžovělé nebe pomalinku haslo a vítr houpal malé červánky.

 

Básnička o žluté

 Žlutá

ta hřeje

Žlutá se směje

Sluníčko škádlí

ze své výšky

kuřátka i pampelišky

Žlutým prstem lochtá smíšky

pod krčky i pod bříšky

A když večer klesá zpátky

ještě vklouzne za mláďátky

zadýchá jim pelíšky