Jak se Měsíc urazil

Kdysi dávno a dávno byla doba, kdy nebyly žádné hvězdy. Bylo jen Slunce a Měsíc. Slunce svítilo ve dne, Měsíc v noci a oba byli kulatí jak meloun. Jenomže když Slunce svět vybarvilo, Měsíc se hrozně urazil. „To není žádná spravedlnost!” brblal každý večer, když se míjeli na hasnoucím nebi. „Jakto, že ty máš tu svou strakatici, a jen co vylezu já, je všude pustopustá tma?“ „Jakto takto!“ odseklo vesele Sluníčko. Mělo hlavu plnou lepších věcí a Měsícova starost ho vůbec nezajímala. „Já nehraju!“, vztekal se Měsíc. „Ty máš barev jako máku a já nemám nic!“ „Máš černou,“ řeklo Sluníčko. „Jen si nevymýšlej. Černá je barva jako ostatní!“ „Není!“ křičel Měsíc. „Všechno sis nahrabalo samo! Den je krásný a noc je ošklivá jak noc! A vůbec! Buď mi necháš půlku barev, nebo zmizím. Já to umím, heč!“„Houby,” uchichtlo se Sluníčko. „Houby s octem! Noc zůstane černá. Svět se musí vyspat. A já taky. Uhni! Já jdu spát.” A zmizelo ve tmě. Měsíc se děsně naštval. Honem za Sluncem vyplázl jazyk, udělal dlouhý nos, udělal opičí bradu, ale pak už ho nic nenapadlo a přetáhl si přes tvář hustý noční mrak.

Za pár dní Sluníčku zašeptalo nebe: „Ty, Sluníčko. Já nechci žalovat, ale Měsíc nějak hubne!“ „Co? Hubne? To bude nějaká hloupost!” prohlásilo Sluníčko, a že mělo zrovna potíž s vysoušením louží, pustilo to jedním uchem dovnitř a druhým uchem ven. Ale za týden řeklo nebe vyjeveně: „Sluníčko! Měsíc mizí! Je ho sotva půlka! On se nám asi vážně urazil!“ A namouduši, Měsíc byl den ze dne tenčí, už byl jak stříbrný drápek, potom jako nitka a když už z něj zbyl jen zářivý vlásek, škodolibě jednou ráno zavolal: „A je to! Já mizím! Poroučím se! Maucta! Když má být noc černá, ať je promězamě černá! Já u toho nebudu!“ „Cože? No moment!“ vyletělo Sluníčko. „Ty ses zbláznil! Okamžitě se vrať na nebe!“ „Tůdle, tůdle!“ povykoval Měsíc. „To jsem zvědav, co si počneš! Sviť si ve dne v noci sama, ty nafoukaná zlatá kobliho!“ Tohle vykřikl a zhasl. Tenounké světlo se zachvělo nad bledými mráčky a Měsíc rázem byl tentam. „Tatrman! Poděs!“ zuřilo Sluníčko. Vyplázlo za Měsícem jazyk, udělalo dlouhý nos atakdále, ale nic to nebylo platné, Měsíc se pořád nevracel.

Tu noc Sluníčko nemohlo usnout. Převalovalo se z boku na bok a funělo jak buldok. Až už to nemohlo vydržet, a i když teď na nebi nemělo co dělat, alespoň jedním očkem vykouklo. „Jé!“, zhrozilo se rázem. A ještě jednou: „Jé!“ Svět byl jen velká černočerná jáma. Nebe bylo pusté a tma byla tak hustá, že se až Sluníčko otřáslo strachy. „Br,“ řeklo třesoucím se hlasem. „Měl ten Měsíc pravdu. Ta noc je vážně ošklivá jak noc.“ A najednou Sluníčko Měsíci rozumělo. Pochopilo, jak mu bývá smutno, když tak pluje temným nebem a celou noc tu bloudí sám a sám. Představilo si ho v černé jámě a vtom mu přišlo Měsíce tak líto, že se div samo steskem nerozbrečelo. „No tohle,“ odkašlalo si honem. „To opravdu nejde. To by se v noci všichni báli. Jenomže já to takhle nenechám!“ Vytrhlo si vlas a hodilo ho do tmy. Zlatý vlas zakroužil a blikl. Na černém nebi svitlo světýlko. „Hele!“ vykřiklo Sluníčko. „Vida, co to chtělo! No tak dál!“ A pak si trhalo vlásek za vláskem a pouštělo je nebem. Tma se rozžehla jak vánoční stromek a noc brzo plápolala jako ohňostroj. „Dost!“ řeklo si Sluníčko unaveně. „Jestli tohle Měsíc nepotěší, tak jsem jelen! Teď už na mě aspoň snad nebude křičet … co to křičel? Aha! Ty nafoukaná zlatá kobliho!“ Pak se mu začly klížit oči. Fouklo na poslední vlásek a usnulo jak dub.

Měsíc se zatím skrýval ve tmě. Slyšel z nebe samý divný šramot, ale naschvál seděl jako pecka. Jenže celou noc to nevydržel. Vykouknu jenom škvírečkou, řekl si mezi trucováním, změnil se v tenkou, tenoulinkou čárku a v ten ráz prostě celý zkoprněl! Nebe svítilo, stovky hvězd blýskaly ze tmy a noc byla krásná, krásná jak den a úplně jinak, noc byla totiž krásná jako noc! „Měsíc září! Měsíc zase září!“ křičelo ráno nebe zplna hrdla. Sluníčko ospale vylezlo a řeklo: „Cože? No proto!“ Schovalo se za mrak a zkusilo zas usnout. A tak vznikly hvězdy. A tak vznikl soucit (a ten je moc důležitý!). A ranní vítr rozvál všechny mraky, Sluníčko zlatě mžiklo a zas začal den.

Básnička o černé

Černá

to je tajemství

Za černých nocí všechno spí

jen černočerné větry vanou

a bludičky jdou na, čekanou

na černočerné rozcestí

 

Tmou kráčí sen a vstoupí branou

A tajemné se věci stanou

až brána tiše zachřestí

 

Tak dobrou noc a nashledanou

A ať se vám zdá o štěstí