Císařovy nové šaty – Hans Christian Andersen

V jedné bohaté zemi žil jednou jeden císař, který měl rád pouze jedinou věc a tou byly krásné šaty. Měl jich stovky, jedny krásnější než druhé. Stály ho celé jmění, ale on chtěl mít další, ještě krásnější.

Jednoho dne přišli k císaři dva podvodníci, kteří měli dobře vymyšlený plán. „Veličenstvo,“ řekl jeden z nich, „jsme nejlepší tkalci, jaké byste mohl najít. Vyrábíme ty nejkrásnější látky. Naše šikovnost je tak veliká a naše práce tak jemná, že naše šaty jsou neviditelné pro toho, kdo nepracuje tak dobře jako my a neuvidí je ani hlupáci. Císař je vyslechl s velikým zájmem a snil o tom, že bude mít nádherné šaty, které mu ušijí tihle dva nadaní muži. Chtěl, aby mu okamžitě utkali látku, a dal tkalcům velkou sumu peněz, aby si mohli nakoupit jen tu nejdražší hedvábnou a zlatou přízi a mohli se okamžitě pustit do díla. Oba podvodníci postavili svůj tkalcovský stav do jednoho z císařských paláců a dali se do práce. Nebo spíš předstírali, že pracují, protože na cívkách nebyla žádná příze a z tkalcovského stavu nevycházela žádná látka. Když někdo přišel, aby si prohlédl jejich práci, a byl překvapený, že nevidí nic, ani přízi, ani látku, odpovídali jen: „Naše práce je tak jemná, že je neviditelná pro hlupáky a pro ty, kteří nemají naše nadání.“

Jednoho dne brzy ráno projevil císař přání zjistit, jak asi vypadá látka, kterou si objednal. Zavolal si jednoho ze svých ministrů, o kterém se domníval, že je nejdůvěryhodnější, a nařídil mu, aby se šel podívat, jak práce postupuje. Ministr šel do místnosti, ve které pracovali oba muži, sklonění nad svým stavem bez příze a bez látky. Ministr vytřeštil oči a zůstal stát s otevřenou pusou. „Bože,“ pomyslel si, „jak je možné, že nic nevidím?“ Ze strachu, aby se nezdálo, že je hlupák, ale neřekl ani slovo. A když se ho tkalci ptali, co si myslí o umělecky utkaných motivech a nádherných barvách, řekl si: „Že bych byl takový hlupák? No opravdu, bude lepší, když se o tom nikdo nedozví. Budu dělat, že jsem látku viděl.“ „Tak pane ministře, myslíte si, že se bude látka veličenstvu císaři líbit?“ ptali se tkalci podvodníci. „Skutečně, páni tkalci, ten vzorek a ty barvy, je to překrásné! Nikdy jsem nic podobného neviděl. Okamžitě jdu císaři oznámit, jak jsem vaší prací nadšen,“ odpověděl ministr. Když tkalci viděli, že jejich práce nepráce, přestože je neviditelná, se tolik líbí lidem, požádali císaře o další peníze, hedvábí a zlato a když to dostali, spěchali si všechno schovat do truhly, než se znova pustili do práce nepráce.

Za nějaký čas si císař chtěl prohlédnout na vlastní oči látku na své příští šaty. Vydal se navštívit tkalce v doprovodu svých rádců. Zůstal překvapeně stát, když neviděl ani přízi, ani látku, ale aby nevypadal jako hlupák, řekl: „To je ale krásná látka. Chci, abyste mi z ní ušili šaty.“ Kdyby jste se dívali, viděli byste dva uličníky, jak nůžkami stříhají do prázdna a dělají, jako  že šijí jehlami bez nitě. Když si císař zkoušel nové šaty, pochvaloval si, že jsou velice jemné a lehoučké a byl velmi spokojený. Stál před zrcadlem úplně nahý a otáčel se nalevo a napravo. Rozhodl se, že se v těch šatech zúčastní módní přehlídky. A všude, kudy procházel, mu lidé tleskali a chválili mu jeho nové šaty, ale jen do chvíle, než jeden malý chlapeček zavolal: „Císař je úplně nahý!“ Další to zopakoval a potom ještě jeden a pak se i ostatní lidé začali smát. Císař zčervenal samou hanbou, že se předvádí nahý a že byl tak hloupý a naletěl podvodníkům, kteří mu ušili šaty nešaty.