Jednou v noci se Humpálka probudila a poslouchá, jak na párové posteli chrupe starosta Humpál. “Zabírá jako katr,” povídá si starostová. “To je do rána ještě daleko.” A Humpálka si navalila polštář pod ucho, aby si užila měkké poležení. Jenže vtom se Humpál divoce vylomil ze spánku a volá: “Za takovou čepici ti zaplatím leda vejhostem z jarmarku!” “Prosím tě, jaký ti to zas přišel sen?” povídá Humpálka. Starosta se posadil na posteli. “Ale kupoval jsem na jarmarku čepici. A jak mi ji kramář nasadil, píchlo mě v hlavě jako šídlem.” “To ti zas hlavou vrtá nějaká ouřední hloupost,” zívla si Humpálka a urovnala polštář taky Humpálovi, aby si jeho starostenská hlava do rána dobře odpočinula.

Jenže sotva Humpál dolehl, vyletí znova: “Z polštáře mi leze brk!” Humpálka na to řekla, že hned zítra začne střádat peří na nové nadití polštáře. Ale Humpálka byla taková hospodyně, že se jí po dvoře honilo sotva pár peříček od slepic. Vypravila se proto ráno na rynk, aby koupila hejno hus. Husy v ten čas dobře platily, a Humpálka se držela krejcaru jako kleštěmi. Pohádala se s babkami u nůší a nakonec pyšně řekla: “Darmo není můj Humpál v Jičíně starosta. On si už bude vědět rady, kudy na levné husy.” A zašla na radnici. Starosta Humpál si dlouho válel hlavu v dlaních, pak luskl prostředníkem o palec a rovnou dal vyhlásit paragraf: CO NENÍ NA ZEMI, PATŘÍ STAROSTOVI.

Konšelé dali rozum dohromady a usnesli se: “Co není na zemi, je v povětří. A co je v povětří, jako by ani nebylo. Ať si tedy starosta má ten svůj paragraf.” A na ten paragraf pak starosta Humpál nachytal hejno hus. Poslal zkrátka písaře a slouhu po husí pastvě. Písař měl řehtačku, a jak na ni zadrnčel a husy se zvedly, lapal je slouha z povětří. Přivedl husy na starostův dvůr a večer Humpál Humpálce povídá: “Teď je pořádně chovej a včas podškubej, abych měl polštář jako obláčkový.” Jenže jaká byla Humpálka hospodyně, husy se jí týden loudaly po dvoře, a bez vody. Upopelené byly jako popelářky. Proti vlastní ženě nemohl Humpál vydat paragraf. Proto jednou časně ráno, když ještě bylo vidět sotva na půl oje daleko, uřízl si starosta v lískách prut, a že ty husy sám vyplaví v rybníce.

Ke knížepanskému bylo blíž. Když tam ale Humpál přišel s husami, knížecí porybný Kotě zrovna sekal rákos. “Třeba jsi starosta,” povídá Kotě, “teď jsi u mě, Humpále, jen husopas. A jestli husy zaženeš do knížecí vody, hodím tě tam taky.” Humpálovi se nechtělo do mokra, motal se s husami po mezích, až mu zas starostenská hlava snesla nápad jako drahokámen. Humpál šlehl prutem husy po kosinkách a žene je rovnou k rybníku v lese Řáholci. V tu dobu Cipísek vyšel z loupežnické jeskyně, aby se umyl v potoce. Vidí Humpála s husami, nechal mytí a rozběhl se proti vodě k Volšovečkovi. “Humpál ti vede husy na rybník.” Volšoveček uhodil dlaní do vody, až zazvonilo. “To tak!”

Husy jsou pro vodníka veliké trápení. Nezavřou zobák celý den a vodníkovi z toho zdřevnatí hlava. Taky menší rybě jsou jen pro strach, když probírají zobákem vodu. Aby měl proti Humpálovi větší slovo, posadil se Volšoveček do koruny paličaté vrby a sotva to od Jičína začalo kejhat, křikl: “Vyhlašuji vodnické slovo proti husám v tomhle rybníce!” Humpál si to ani nepustil do ucha. Žene husy pořád blíž. Bylo plno husího křiku a Volšovečkovi od něho začalo dřevnatět v hlavě. “Vyhlašuji druhé vodnické slovo!” křikl znova Volšoveček. Humpál došel až pod vrbu a povídá: “Vyhlas si třeba sedmé, vasrmánku. A vylez si k tomu třeba až na věž. Všá, husy!”

Na to slovo sekl mezi husy lískovým prutem. Husy bily křídly, jako když střílí. A zvedl se takový husí křik, že z toho Volšovečkovi zdřevnatěla hlava docela. “Už se mi hlavou neprovrtá ani jedna kloudná myšlenka,” špitl dolů z vrby Cipískovi. A starosta Humpál už se chystá vyhlásit paragraf, že rybník bude vždycky jen pro jeho husy. V poslední vteřince skočil Cipísek k vrbě, zatřásl s ní a volá: “Dokáže vůbec něco vodník s docela zdřevnatělou hlavou?” Volšoveček si jen vzdychne: “Moc ne. Třeba dýchnout do škeble perličku.” “To ne,” řekl Cipísek. “Nebo bez kosy posíct rákosí.” “To taky ne,” řekl Cipísek. “A už nic,” vzdychne si jako z posledního Volšoveček. A klepl se kloubkem do čela, div nesletěl z vrby. “A přece dokáže ještě něco!”

Na ta slova si Volšoveček vymáčkl ze šosu do dlaně trochu vody, přepustil ji přes jazyk a stříkl tou přepuštěnou vodou po husách. V tu chvíli jsou z hus žáby. “To je to pravé,” povídá Cipísek. Starostovi Humpálovi spadla brada až na límec. Zahodil lískový prut, otočil se, až mu prasklo v kramfleku, a upaluje přes meze zpátky do Jičína. Jenže Volšoveček za ním křikl: “Co jsi přivedl, to si taky odveď!” A všecky ty žáby, jako kmáni za jenerálem, rovnou za Humpálem. Neutekl jim, protože žáby jdou skokem. Když to Humpál přivedl domů na dvůr, vyběhla Humpálka na rynk a křičí: “Vyhlašuju paragraf, že největší vrták v Jičíně je můj Humpál!”