Jednou po dešti šel Rumcajs cestou mezi loukami a potkal jičínského podučitele Očička. Očičko stojí nad kaluží, tahá z kapsy papír za papírem a píše na ně olůvkem. “Copak to píšeš?” povídá Rumcajs. Očičko si nejdřív něco poznamenal. “Počítám, jestli ta louže vyschne dřív, než do ní znova naprší.” “Do takových učeností se nepletu,” povídá Rumcajs. “Ale co je v Jičíně nového?” Očičko nejdřív nevěděl, ale vzpomněl si: “Mezi jičínskými učenci se říká, že starosta Humpál staví cihelnu, ale nemá v ní čím topit.” “A proč se to dostalo až mezi učence?” zavrtěl hlavou Rumcajs.

Očičko už zas počítal počty o kaluži. “Jestli by starostovi nedokázali pomoct nějakou silozpytnou kličkou.” “To aby starostovi topil v cihelně sám blesk,” zasmál se Rumcajs a šel tam, kam mířil už prve. Jenže doma v jeskyni se nad tím líp zamyslel a povídá Mance: “Když si Humpál něco umane, mohlo by to vzít zlé konce.” Zavolal od hrázky na potoce Cipíska a vzal ho s sebou do Jičína, aby se o tom víc dověděli. Když tam přišli, povysazoval Rumcajs Cipíska k radničním oknům, až mu Cipísek dal znamení: “Tohle vede do tajné světnice!” A v té tajné světnici sedí za stolem jičínský starosta Humpál a ještě nějaký cizí člověk v černém kabátě. Je to nejtajnější rada, co má na starosti topení u císařpána ve Vídni. A je to veliký učenec a zrovna povídá starostovi: “Než poradím s topením v cihelně, musím nejdřív vědět, jak veliká je v Jičíně učenost.”

Starosta si zabrnkal prstem na pysk. “Obstarává ji několik učenců. A nejvíc poustevník z Libosadu, co tam má i nějaké knížky.” Nejtajnější rada přísně řekl: “To je málo.” “A ještě podučitel Očičko,” vzpomněl si starosta. “Ten pořád něco kejkluje v kabinetě a dělají se jiskry.” “Jiskrou cihlu nevypálí,” zasmál se učeně nejtajnější rada. Starosta Humpál si vzdychl jako z měchu: “A co tedy s cihelnou, když už málem stojí?” Nejtajnější rada ze sebe vydal takovou učenost, až po tajné komoře přecházely plamínky, a pak povídá: “A co fajérman, neběhá tu nějaký po lesích?” Starosta se chvíli tvářil, ale nakonec řekl, že nerozumí. Až to našli v knížce, že fajérman je ohnivý muž. “I běhá tu jeden po Řáholci!” brnkl se přes pysk starosta. “A je v něm žáru jako v rozhicované peci.”

Nejtajnější rada na to pomaloučku, jako by razil dukáty: “To se takový fajérman zavře do cihlářské pece a obstaví se syrovými cihlami. A pak se přivede do zlosti. Fajérman se rozpálí a vypeče cihly do zvonku.” “A to zas ne,” povídá pod oknem Rumcajs. Vysadil si Cipíska na rameno a rovnou zpátky k Řáholci, aby pověděl ohniváčovi. Jenže byla v tom chyba. Tou dobou byl ohnivý muž až v třetím polesí. Pomáhal tam z dobroty uhlířům podpalovat milíře. Rumcajs sháněl ohniváče po Řáholci, ale starosta Humpál měl lepší echo. Vypravil na třetí polesí lejtu s vodou a s ní sedm hasičů. Když tam ti hasiči přijeli, dýchal zrovna ohniváč do milířů ohýnky. Jak byl skloněný, dobře neviděl ani neslyšel. Hasiči přijeli s lejtou až k milíři a tam to všecko na ohniváče vylili. Ve chvíli zčernal na troud a tepla od něho nebylo víc než od hrnku s polívkou. Hasiči ho svázali máčenými provazy. A už ho vezou k starostově cihelně. Když se o tom Rumcajs dověděl od poštovní sojky, přecházel po jeskyni a hubatě se častoval: “Tohle jsi tedy vyved, Rumcajsi.”

Manka na to nic. Jen Rumcajsovi podstrojila tři hrsti loupaných oříšků. Když dojídal třetí hrst, přiskočila mu pravá myšlenka, jako když třískne. “Cipísku,” povídá Rumcajs, “už vím, co a jak.” Mance poděkoval za ořechy a s Cipískem se vypravil rovnou k cihelně. Tam už měl starosta Humpál ohniváče zazděného do pece. “Kruciš, nová nehoda,” povídá Rumcajs a dívá se, co bude dál. U pece na vysokém kamenu stojí nejtajnější rada z Vídně aby to všecko řídil. Na nižším kamenu starosta Humpál, aby taky trochu postrkoval. A na holé zemi dvanáct konšelů, aby zlým slovem přivedli ohniváče do zlosti a on pak pálil cihly. Až na vršku komína sedí druhý obecní slouha Kotrč, aby konšelské zlořečení posílal ohniváčovi komínem dolů do pece.

Rumcajs si ostrým loupežnickým okem obhlídl pec. Vtom nejtajnější rada ukázal prstem na starostu, starosta zas na konšely a konšelé spustí podle hodnosti: “Ohniváči uhaslíku!” “Ohniváči trumpedíku!” “Ohniváči zhasprtělko!” “Ohniváči peccihelko!” Kotrč to všecko vyřizuje komínem dolů do pece. Chybí už snad jen slovíčko, aby ohniváč začal pálit starostenské cihly. Ale vtom si Rumcajs všimne maličkých vrátek, co má každá cihlářská pec, aby si mohla vydýchnout. “A rovnou těmi vrátky,” šeptl Cipískovi. “A pěkně mi tam ohniváče ukonejši.” Cipísek vklouzl do pece a usadil se vedle ohnivého muže. A jak konšelé na ohniváče zle volali, řekl vždycky něco proti. “Mě nepodpálíte,” bručel ohniváč a seděl. Až nakonec bylo nejtajnějšímu radovi divné, že pec je pořád studená jako cejn. “Otevřte to,” povídá. “A já tam učeně nahlídnu.”

Vyrazili motykou trochu zdiva a nejtajnější rada přistrčil k díře hlavu. Vtom ho zevnitř zahlídne ohniváč. Rozškrtl se do takových plamenů, že to nejtajnějšího radu hnalo po císařské silnici rovnou zpátky do Vídně. Starostovi Humpálovi se plamen ošlehl kolem nosu a konšelům kolem šosů. Strachy vyběhli ze střevíců. A ty střevíce tam pak stály u cihelny na očích celému Jičínu.