Jednou si Manka trochu vzdychla a Rumcajs povídá: “Pročpak to, Manko?” “Ale už čas tu hospodařím v jeskyni a pomalu ani nevím, jak voní růže,” řekla Manka. Uslyšel to Cipísek a rozběhl se rovnou na mez pod Řáholcem. Ulomil z šípku jednu růžičku, cesta po něm ještě nevychladla, a už je s ní zpátky u Manky. Jenže když šel Rumcajs odpoledne po té mezi, kde kvetl šípkový keř, uslyšel naříkání, až to bralo u srdce. Rumcajs se podívá a vidí, že pod keřem sedí šípková víla. Slzičky jí prší z očí, jako když padá rosa. Rumcajs zatajil dech, aby to vílu neodválo. “Pročpak pláčeš?” Víla se přichytila větvičky, i tak od Rumcajse dost foukalo. “Ale,” řekla, “prášila jsem zlatým práškem vzadu na keři a někdo mi zatím vzal jeden kvítek.” “Byl to náš Cipísek,” povídá Rumcajs. “Bral v dobrém, jako bych bral já sám. Tu růžičku ti nějak oplatím.”

Víla přestala plakat jen na chviličku, co by řekla: “I kdybys mi oplatil jiným kvítkem, nebude to ten, co mi Cipísek vzal.” Rumcajs se zamyslel a uznal to. Flekl dlaní o kalhoty: “A co kdybych ti oplatil vzácnější růžičkou?” “To nevím, jaká by to byla,” pokrčila ramínky šípková víla. “Ta z knížecí zahrady,” povídá Rumcajs. “Přinesu ti růži, co k ní čichá jen jičínská kněžna s knížepánem.” Víla tam čekala u keře a Rumcajs pospíchal do Jičína. Cestou se stavil doma v jeskyni a povídá: “Ty se, Manko, těš s růžičkou. A ty, Cipísku, mi s něčím pomůžeš.” Tou dobou poručila jičínská kněžna dvěma komorným, aby v komnatě otevřely okno. K oknu dala přistavit dvě zlaté židle a řekla knížepánovi: “Posadíme se a budeme čichat, jak v zahradě voní má nejvzácnější růže. “Knížepán si sedl a vzdychl po francouzsku: “Silvuplé.”

Růže rostla na zeleném trávníku pod oknem. Kvetla na všech stranách a byla až z Hišpánie. “Je až z Hišpánie,” řekla kněžna a nabrala si do nosíku, až to píplo jako píšťalička. “Až z Hišpánie,” řekl knížepán a nabral si do nosu, až to zafučelo. Tak si tam spolu u okna libovali růžovou vůni. To už Rumcajs s Cipískem došli ke zdi, co hradí zámeckou zahradu. Rumcajs z ní vylomil pár kamenů, přeběhli po trávníku a schovali se za růžový keř. Růže voní, až to mate hlavu. Rumcajs jeden květ utrhl a schoval ho do záprsí kordofánské kazajky. Jenže vtom kněžna v okně strčí loktem do knížepána: “Mon šér, ta růže najednou míň voní!” Knížepán se podívá lorňonem. “Aby ne,” řekl, “když je tam u ní ten Rumcajs.” To už si všiml taky Rumcajs, že ho knížepán chytil do skel. Vzal Cipíska za ruku a chce s ním k proražené zdi. Jenže jak se prudčeji otočil, uvázl kordofánskou kazajkou o trn. A jak se ještě pootočil, uvázl v trní docela.

Nahoře v okně se zvedl křik. Kněžna tam volá: “Mon šér, vystřelte po tom loupežníkovi šús z pistole!” Knížepán hned skočil dozadu do komnaty pro pistol. Rumcajs stojí v trní a zády k oknu a nemůže se hnout. “Budeš mi aspoň říkat, co se tam nahoře děje,” povídá Cipískovi. “Co by se tam dělo?” řekl Cipísek a srdíčko mu na chvilku ustalo. “Knížepán láduje pistol železnou koulí.” “To abych si naládoval taky,” povídá Rumcajs. Nehnul ani loktem, jen si hrál prsty u boku a nabil pistol zeleným žaludem. “A už sem knížepán kouká přes mušku,” řekl Cipísek. “Už na tebe, Rumcajsi, míří!” Rumcajs až zbledl pod vousy. “A já na něho pro trní nemůžu.” “Až řeknu po francouzsku tři, ať knížepán na toho Rumcajse vystřelí!” křikla v okně kněžna. Jenže pro to rozčilení na chvilku zapomněla, jak se řekne tři po francouzsku. Z té chvilky ale Rumcajsovi stačila chvilička. “Když nemůžu na knížepána rovnou,” povídá, “tak mi tedy, Cipísku, ukaž, kde je jičínská brána.” “Stojí rovnou před tebou,” řekl Cipísek. A Rumcajs proti ní střelil zeleným žaludem. Cvrnklo to do brány. Od brány rovnou do zámeckého okna.

“Cvrnklo mě to direkt do oka, co jsem s ním mířil na toho Rumcajse,” řekl knížepán, a aby honem sháněli mořskou cibuli na obkladek. “Troa!” vzpomněla si po francouzsku kněžna. Jenže už bylo pozdě. Rumcajs se vyvlíkl z trní, jednou rukou si vysadil Cipíska na rameno a druhou si nadnášel růži v záprsí. Nesli tu růži oplátkou víle, co čekala u šípkového keře.