Jednou se jičínská kněžna procházela v zámecké zahradě a vzdychala po francouzsku: “Jaká nuda, koukat pořád jen na zelený trávník!” Přišel tam knížepán v nových atlasových kalhotách a povídá: “Alabonér, k vašim službám.” Zavolal lokaje Fricka a poručil mu, aby dal trávník předělat na rybníček. Když byl rybníček hotový, ukázal ho kněžně, ale ona jen zafofruje kapesníčkem: “A kde je okolo toho rybníčku rákosí?” Knížepán kývl na lokaje Fricka: “A kde je rákosí?” Fricek zavolal zahradníky a za chvíli byl rybníček při břehu osázený rákosem. Jenže kněžna do třetice: “A kde je víla, aby mi u toho rybníčku tancovala?”

S tím si dobře nevěděl rady ani knížepán, ani lokaj Fricek. Líčili na vílu stříbrné zrcátko, ale ona nepřišla. Kněžna z toho měla špatnou náladu a dostala se s tím až ke zpovědníkovi. “Víly se nejlíp chytají na svěcenou nitku,” pošeptal jí zpovědník. A hned posvětil sedm sáhů hedvábné nitky. Kněžna se ještě trochu poradila s knížepánem, stočila svěcenou nitku do cůpku a poručila Frickovi: “Na tu nitku mi chytíš vílu. A aby to bylo vit a vit!” Lokaj Fricek se vypravil rovnou do lesa Řáholce. V tu dobu sloužily studánkové víly u čtvrté studánky. Sedělo jich tam dokola šest a jemnými prstíčky vybíraly z vody jehličí. Sedmá stála na kopečku a hlídala vítr. Jenže vítr foukal od Sadské a Fricek přišel od Jičína. Udělal na svěcené nitce oko a hodil to víle kolem ramínek. “Pusť mě,” prosí víla Fricka. A on se udělal lepší: “Proč bych nepustil?” “Tak už mě pusť,” prosí víla. “Až na zámku,” smál se Fricek a kouká, kudy nejlíp z Řáholce, protože to byl od sedmi let Rumcajsův les.

Tou dobou už Rumcajs dostal znamení. Manka, co myla Cipíska v potoce, přiběhla a volá: “Rumcajsi, stalo se něco nahoře u studánek. Potokem plave jehličí.” Rumcajs si přehodil přes ramena červenou kordofánskou kazajku, nabil pistol zeleným žaludem a povídá: “Cipísku, hned se tam spolu podíváme.” Cipísek si sotva stačil oblíknout kazajku, tolik Rumcajs pospíchal. Pak ti dva spolu běželi ke studánkám. U čtvrté studánky nikdo, jen šídlo nad ní lítá jako na poplach. Od studánky běží mokřinou řádka kroků a každý ten krok je jiný. “Takové dělá lokaj,” povídá Rumcajs. “Protože nikdy neví, na kterou stranu se zrovna níž poklonit.” Ukázal prstem po řádce. “Byl to Fricek a mířil oklikou k Jičínu.” Tím časem už seděli kněžna a knížepán na zlatých židlích u rybníčku. A volali na vílu, chycenou do svěcené nitky, aby jim tancovala: “Dánsé!”

Víla tancuje maličkými krůčky, protože víc nemůže. Překáží jí svěcená nitka, kterou na druhém konci drží lokaj Fricek. A tak víla jen krůček od rybníčku a krůček k rybníčku, a tuze se souží. Jenže to už za vrbovým křovím povídá Rumcajs Cipískovi: “Kdybych já teď vyskočil a udělal v tom pořádek, kdovíjak by se mě víla vylekala.” Utrhl list ostřice a podal ho Cipískovi. “Co dál, už víš.” Cipísek vzal ostřici tupým koncem do dlaně a rovnou k víle. Sekl ostřicí po svěcené nitce, a víla zas má větrné nožky. Vtom už taky za křovím vstane Rumcajs. Kněžna se ještě stačila polekat po francouzsku, ale knížepán ani to ne. “Komu se chtělo tance, ať ho má!” křikl Rumcajs. “Knížepánovi poroučím minetek po vílím!”

Na to slovo vzala víla knížepána za krajku u rukávu a tancuje s ním krůčky jako podle třeslice. Celé odpoledne pak vylívali knížepánovi pot ze střevíců, “Frickovi poroučím kolo kolo mlýnský!” křikl Rumcajs. Na to slovo se Cipísek pověsil lokaji Frickovi na šosy. A roztočil ho, že se Fricek zastavil až v žabínku. “A kněžně rozkazuju rejdováka po loupežnicku!” křikl Rumcajs. A popadne kněžnu v pase a hnal to s ní dvanáctkrát kolem rybníčku. Tři dny z toho jičínská kněžna nemohla popadnout dech, až čtvrtý den řekla: “Mondijé!”