Jednou Rumcajs zkoušel kohoutek u pistole, jestli správně uhodí. A vidí, že je povolený nejtek. Ten nejtek byl z třikrát přepouštěného železa a svedl by s ním něco jen kovář. Rumcajs poslal napřed Cipíska, aby si kovář všechno pořádně připravil, a přišel chvíli po něm. “Na takový nejtek musí být tři,” řekl kovář Štancl. “Cipísek bude tahat u měchů a ty, Rumcajsi, přidržíš kovadlinu, aby se nepřevrhla. Já ohřeju nejtek a uhodím do toho oběma rukama.” Štancl přihrábl uhlí na výheň, aby dala lepší žár, a Cipísek začal fofrovat s měchy. Když byl nejtek červený jako malina, a jen ho přisadit a uhodit, zabral Cipísek do měchů napříč a fouklo to stranou. Z komína vyletěl věneček sazí a nese se k rynku.

Tou dobou seděla jičínská kněžna na zlaté židli a kolem ní obcházely tři komorné. Myjou ji po ránu holubím mlíkem a mažou mastí z papouščího sádla, aby byla krásná. Udělaly jí točenou frizúru a nakonec ji poprášily mletým alabastrem. Když to bylo, cinkla kněžna na stříbrný zvonek, aby přišel knížepán. “Ólala, kněžno, jak jste dnes celá pěkná!” povídá knížepán. A vtom přiletí otevřeným oknem věneček sazí a sesypal se kněžně do frizúry. V tu chvíli přešla všecka krása. Kněžna tam sedí jako posypaná rozdrobeným makovcem. Knížepán vykoukl z okna a povídá: “Přiletělo to od kovárny. Sofort zapřáhněte a já si tam dojedu.”

Kováři Štanclovi se zrovna povedlo usadit první rovnou ránu na nejtek, když se do kovárny přihnal knížepán. Přišel pěšky, ani nečekal na kočár. “Čím mám posloužit?” ptá se kovář. Knížepán střehl očima křížem krážem po kovárně a všiml si, že tam stojí taky Rumcajs a Cipísek. To mu jen přidalo na zlosti. Seká rukou, jen mu lítá krajka u rukávu. “Jestli si ty, kováři, myslíš, že mi budeš házet sazemi po kněžně…” Zlost přirazila v knížepánovi vrátka a už z něho nejde ani slovo, jen malinovatí. Rumcajs přistrčil knížepánovi druhou kovadlinu, aby se opřel, a Cipísek ho trochu ofoukl z měchů. Kovář Štancl se jen pootočil od práce. “Já saze neházel, to komín.” Chce na nejtek uhodit podruhé, ale vtom v knížepánovi povolilo. “Komín říkáš? Tak se ten komín rovnou zboří a rozebere na cihly!” “A výheň nepotáhne,” vylekal se Štancl. “Bez komína přijde kovárna vniveč.” “A bude pokoj od sazí,” usekl knížepán jako dlátkem.

Otočil se na kramfleku a dupe z kovárny. Jenže dveře jsou plné Rumcajse a tu menší skulinku hradí Cipísek. Knížepán se zarazil v kroku a honem opatrně utrousí přes rameno: “Aby sis, kováři, nemohl stěžovat, já ti ten komín vrátím na střechu, když mi v kovárně bez komína ukováš podkovu.” “Podkovu ze studeného železa?” křikl Štancl a třetí ranou málem zkřivil nejtek u Rumcajsovy pistole. “Všecko se ještě uvidí,” povídá Rumcajs. Stalo se, jak knížepán naporučil. Ze střechy shodili komín a kovárna byla k ničemu. Štanclovi to až mátlo hlavu. Chodí kolem kovadliny a rozhazuje rukama: “Ohřej železo bez ohně!” Jenže už pozítří tam byli Rumcajs s Cipískem znova. Přivedli s sebou chlapíka, a ten jako by byl celý z přepalované hlíny. Chlapík neřekl ani slovo a postavil se do kouta za výhní. “Co je to za divousa?” diví se kovář Štancl. Rumcajs, jako by se kovář ani nezeptal, povídá: “Když jsme před chvílí šli kolem zámku, dal jsem po lokaji Frickovi knížepánovi vzkázat, že mu dnes ukováš tu podkovu.”

A od zámku zahrčela kola a knížepán stojí ve dveřích. “Tak jsem moc zvědav na to kování bez ohně,” povídá a dívá se k nebi dírou, co zbyla po komínu. Štancl se jen motá po kovárně jako přespolní po rynku a pořád neví, co a jak. Až mu Rumcajs hodil přes ramena koženou zástěru, do ruky mu dal kladivo a přistrčil kováře ke kovadlině. Knížepán pořád do toho: “To jsem najgíryk, jak se tu bude kovat!” Rumcajs jako by to neslyšel. Vzal do kleští kus rovného železa a podal kleště Cipískovi. Cipísek se s nimi přitočil do kouta za výhní. Tam stojí ten, co je jako z přepalované hlíny. Cipísek mu strčil studené železo do dlaně. A víc už nic. Jen mu dal podržet železo v dlani, a pak s ním rovnou na kovadlinu. “Bij,” povídá Štanclovi Rumcajs.

Kovář uhodil a diví se: “Želízko železný, vždyť ono se mi pod kladivem táhne jako med!” A rána, a byla z toho podkova. “Tuhle je, pane kníže!” Knížepán nad tím vrtěl hlavou až domů. Když o tom říkal kněžně, vrtěla hlavou taky, až z ní alabastrový prášek prejskal na všecky strany. Tou dobou se Rumcajs a Cipísek na kraji lesa loučili s řáholeckým ohniváčem. “Děkuju za službu, ale ruku ti nepodám,” povídá Rumcajs. “Ať tak nebo tak, nemám ji ze železa.”