Jednou chtěl Rumcajs nabít pistol a vidí, že má v růžku sotva mírku prachu. Nabil si z posledního, ale hned taky nakázal Cipískovi: “Dojdeš k puškaři Halířoví pro prach. Ať ti prodá ten třikrát přesívaný, takový je nejlepší.” Manka mu dala kožený pytlík a Cipísek se vypravil do Jičína. Cestou trhal do klobouku jahody. V krámě mu puškař nasypal do pytlíku prach, Cipísek zas puškařce do mísy jahody a bylo vyrovnáno. Cipísek pospíchal z Jičína domů, protože Manka vařila k obědu loupežnickou polívku, co on rád. Najednou ale vidí ptáčka, jakého ještě nespatřil. Jako by ten ptáček byl z ledu, takovou má barvu.

Cipísek na něho zavolal: “Co jsi zač?” Ptáček poletuje od stromu ke stromu. Vede Cipíska pořád blíž k Prachovským skalám. Cipísek si ani nevšiml, že mu začalo silně vát kolem uší, a běží za tím ledovým ptáčkem. Vtom před ním stojí divná ženská. Nestará nemladá, na hlavě má lněnou plachetku a vězí v režné kytli. Drží ptáčka v hrsti a zafučela ostřicovým hlasem: “Já jsem Meluzína a tohle je můj ledový ptáček. Ukazuje mi, jestli mám foukat zprava nebo zleva. Teď to víš.” “A kde jste se tu vzali?” povídá Cipísek. “Kde bydlím, to ti neřeknu,” zafučela Meluzína. “Ale stejně si tě tam odvedu.” “Jenže já nepůjdu,” řekl Cipísek a zatočil pytlíkem s prachem. Meluzína foukla, Cipískovi se to opřelo do zad jako silná ruka. Žene ho to do skal, kde pata nevyrýpne v zemi ani dolíček. Chytá se větví, ale Meluzína mu je láme pod rukama. Chce si pamatovat cestu, ale Meluzína mu oslzela oči.

Volal, Meluzína to ale přefučela. Nakonec Cipísek řekl: “Půjdu, kam chceš.” Meluzína schovala ledového ptáčka do kapsáře a jde vždycky krok před Cipískem. A vtom Cipísek tajně roztrhne na koženém pytlíku steh. Trousila se z něho cestička pistolového prachu až do skal. Vysypalo se poslední zrnko, když Meluzína řekla: “Sedneš si do mé jeskyňky. A já si tě budu hlídat.” Byla tam jeskyňka, Cipísek ji vystlal prázdným pytlíkem od prachu a sedl si. Meluzína se zlehka, jako na větrné stoličce usadila venku. Ledového ptáčka drží na dlani, aby jí ohlásil, kdy má fouknout proti Cipískovi. Doma zatím čekali na Cipíska s loupežnickou polívkou. Až Manka povídá: “To není jen tak, že se náš synek nevrací z Jičína.” “Podívám se po něm,” řekl Rumcajs a přezkoušel, jestli má pistol dobře nabitou tvrdým žaludem.

Prošel všecky řáholecké stezky, hledal Cipíska na císařské silnici. Ale nikde nic. Až vtom mu chroupne pod botou. Rumcajs se podíval a vidí nějaké sypání. Přičichl si a povídá: “Vždyť je to třikrát přesívaný prach od Halíře!” Křísl nehtem o nehet, až vyskočila jiskra. Prachová cestička se od ní rozhořela. Ohýnek utíká po silnici a pak mezi borůvčím. Rumcajs za ním.  Tak ho ohnivá cestička dovedla až do skal, kde v jeskyňce na prázdném koženém pytlíku seděl Cipísek. Před jeskyňkou si hoví Meluzína. “To jsi udělala nedobře,” povídá Rumcajs. “A jestli špatně, udělám to líp,” řekla ostřicově Meluzína a pomaloučku se zvedla. A lehoučce foukla ledovému ptáčkovi pod křídla. Ptáček začal poletovat sem a tam mezi skalami, až to Rumcajsovi odvedlo oči. Musí se dívat jen na ledového ptáčka, jak se míhá ze stínu do stínu. Vtom Cipísek křikne: “Rumcajsi, chystá se na tebe Meluzína!”

A už Meluzína seká lněnou plachetkou. Rumcajsovi ostře vane kolem uší. Přidržel si borový klobouk a povídá: “Hned toho ptáčka zavolej zpátky, nebo ti po něm střelím.” “Nestřelíš,” zafučela Meluzína a zafofrovala režnou kytli. Rumcajsovi to rozčíslo vousy jako ostrým hřebenem. Chce na ledového ptáčka namířit, ale vítr mu cloumá s pistolí. “Teď to udělám ještě líp,” zafučela Meluzína. Ledový ptáček jí ukazuje a ona duje do Rumcajse hned tak, hned naopak. Rumcajse mrazí až do kostí. Z ruky mu odešel cit a pistol mu visí sotva na palci. “A teď to udělám nejlíp!” zafučela Meluzína.

Popadla Cipíska do náruče, vznesla se do povětří a nese ho pryč. Ledový ptáček jí vyměřuje cestu. “Kruciš,” zaklel Rumcajs, aby se aspoň trochu ohřál. Ledový ptáček vede Meluzínu s Cipískem v náruči už málem pod nebe. Vtom tam přišla Manka s hrnečkem loupežnické polívky. Podává to Rumcajsovi a povídá: “Já věděla, co ti bude třeba.” Rumcajs upil doušek sedminásobné polívky a vyhnalo to z něho zimu. Namířil pistol, zahromcovalo od skály ke skále, a Rumcajs tvrdým žaludem podstřelil povětří pod ledovým ptáčkem. Ptáček vzal hopáka, špatně Meluzíně ukázal, a ona sebou smýkla dolů do skal. Cipíska, co jí vypadl z náruče, chytila dole Manka do zástěry. Rumcajs vyfoukl kouř z pistole, aby v ní bylo čisto, a povídá: “Dej, Manko, dojíst Cipískovi tu polívku. Vždyť on taky pořádně prochladl.”