Manka měla od Rumcajse prstýnek, co se s východem slunce rozsvěcel. Když sluníčko zapadlo, zhasl a byl obyčejný. “Dokud, Manko, nosíš ten prstýnek, vím, že mě máš ráda,” říkával Rumcajs. “Ale kdybych tě někdy potkal bez něho, odešel bych do světa.” O tom sluníčkovém prstýnku se dověděli jičínský knížepán s kněžnou. Kněžna se posadila do zlaté židle a chvíli přemýšlela černé myšlenky. Pak povídá knížepánovi: “Mon šér, už vím, kudy na Rumcajse. Dojdu do lesa Řáholce a ten prstýnek Mance vezmu.” Hned si zavolala komornou, aby jí přes knížecí šaty oblíkla zástěru. A než se vypravila, ještě knížepánovi řekla: “Až zamávám cípem od zástěry, rychle mi pošlete na kraj Řáholce kočár.”

Knížepán ustanovil lokaje Fricka, aby se díval k lesu, a kněžna šla. Zrovna toho dne si Rumcajs zavolal Cipíska a povídá: “Už je v tobě, Cipísku, tolik loupežnické dovednosti, že ti půjčím pistol. Ale dobře miř a vystřel jen spravedlivou ránu.” Cipísek se podíval, jestli je pistol dobře nabitá tvrdým žaludem, a zastrčil si ji za opasek. Potom chodil křížem krážem po Řáholci a díval se, jestli se tam neděje něco nespravedlivého. Najednou zaslechne tenoučký hlásek: “Nevíš, kde je napravo a kde nalevo?” Ozývá se to z houští trávy. Cipísek tam opatrně sáhne, a on to byl motýl paví očko. Motá se mezi stébly a neví kudy kam. “Copak je s tebou?” povídá Cipísek. “Ale šla tudy po cestě nějaká ženská,” řekl motýl. “A ohnala se po mně cípem zástěry, až se mi přeložila tykadla křížem. Teď nevím, kde je napravo a kde nalevo.”

Cipísek tykadla narovnal, aby zas byla, jak mají být, a motýl paví očko povídá: “Až budeš potřebovat, tak já přijdu.” Potom odletěl k diviznám. Zatím už se kněžna v zástěře točila kolem jeskyně a přemýšlela, jak Mance nejlíp sebrat sluníčkový prstýnek. Manka ji zahlídla, ale myslí si, že to jde kolem nějaká chalupnice. Válí dál těsto na loupežnické placky. Jak se těsto táhlo, uvízl kousek v jemných očkách prstýnku, pleteného ze slunečních paprsků. Manka prstýnek umyla ve studánce a položila na kámen, aby ho vítr ofoukal. Sama odešla do jeskyně sázet placky do horkého popela. Na to kněžna čekala. Udělala krok z houští, popadla prstýnek a pustila si ho do kapsy u zástěry. A rozběhla se rovnou na kraj lesa. Tam ji zahlídl Cipísek. Podíval se dvakrát a myslí si: “Zástěru má ta ženská jako chalupnice, ale u střevíčků jako by měla zlaté kramflíčky.”

Než se Cipísek mohl podívat potřetí, zamávala ta ženská cípem zástěry. Ve chvilce se přihrnul kočár, ženská do něho skočila a kočár ujíždí k Jičínu. “Aby tak to byla ta, co pavímu očku přehodila tykadla,” povídá si Cipísek. Namířil za kočárem pistolí, ale zas ji vrátil za opasek. A že se podívá, jak je doma v jeskyni. Měl tam ještě dobrý kus cesty, když vtom zaslechne, jak Manka kdekoho svolává, aby jí pomohl hledat prstýnek. A málem pláče: “Že ona to udělala ta v zástěře!” Cipísek na víc nečekal. Natáhl kohoutek u pistole a rozběhl se k Jičínu cestou, kudy jel kočár. Bystře se dívá, kde kola rozmačkala hroudy v úvoze a jak potom železně škrtala po císařské silnici. V jičínském zámku už se knížepán s kněžnou těšili ze sluníčkového prstýnku. Knížepán si přehodil prstýnek na dlani a povídá: “Konečně bude od Rumcajse pokoj. Odejde ten infám loupežník od Manky a ztratí se ve světě jako kámen v kamení.”

Potom knížepán vyhlížel z okna, kam by sluníčkový prstýnek uklidil, aby se už nikdy nenašel. A kývl prstem dolů na rynk. Přiběhl rychtář Fištula a knížepán mu pošeptal do ucha: “Ten prstýnek vysadíš na samou špičičku věžové brány. Tak na něj už nikdo nikdy nedosáhne.” Rychtář kývl, že rozumí. A aniž se o tom kde něco řeklo nebo poznamenalo, navlíkl prstýnek na špičku věže. Dole u dveří postavil stráž. Když Cipísek došel k Jičínu, nevěděl co dál. Železné škrtání od kol na tom místě přestalo. Kněžna dala chytře zastavit a dál šla pěšky. Cipísek zavřel oči, aby si všecko rozmyslel. A vtom mu shora povídá sluníčko: “To jsem já. A co jsem jednou dalo, o to se musím vždycky postarat. Ukážu ti, Cipísku, co chceš vědět.” Cipísek vidí věžovou bránu a na samé špičce se blýská prstýnek, rozsvícený od sluníčka.

“Teď už vím jak dál,” řekl Cipísek a namířil na prstýnek pistol, nabitou tvrdým žaludem. Jenže vtom ho ze zámeckého okna zahlídli knížepán s kněžnou. “Mon šér, hned střelte šús po Cipískovi, co tamhle míří na prstýnek,” řekla kněžna. Knížepán si křikl o flintu a střelil, až to Cipískovi odrazilo mušku z pistole. “Bez mušky netrefí ani tu bránu,” zasmála se po francouzsku nosem kněžna. Cipísek stojí a neví si rady. Když už bylo nejhůř, pohladí ho něco jemným křídlem na čele. A on to motýl paví očko. Udělal ve vzduchu virblík a pak se usadil Cipískovi na konec pistole. “Proč by motýl neměl umět, co dokáže muška?” povídá. “Namiř si, Cipísku, mezi tykadly rovnou na prstýnek.” Cipísek si namířil, střelil, z pistole šlehlo tvrdým žaludem a srazilo to prstýnek z věže dolů na rynk. Padl na dláždění, až to zazvonilo, a odskočil Cipískovi rovnou do dlaně. Knížepán s kněžnou jen přirazili okno. “Taková rána,” povídá Cipísek. “To oni v sobě chtějí zastřelit zlost.”