To už Cipísek trochu povyrostl, přišel k Rumcajsovi a povídá: “V Řáholci už to znám. Já bych chtěl do světa.” “Jsi pořád ještě maličký,” řekl Rumcajs, “ale když máš svůj rozum, tak si jdi.” “A jdi radši hned,” povídá Manka, “než si to rozmyslím.” Rumcajs čerstvě Cipískovi podrazil střevíčky z kolčaví kůže a Manka mu nasypala plnou kapsu bukvic, aby měl ve světě co louskat. A tak Cipísek louskal bukvici za bukvicí a šel po císařské silnici do Jičína.

Došel až k zámku na rynku, kde bydlel knížepán s kněžnou. Ti dva si pro dlouhou chvíli našli povyražení, každý podle své chuti. Kněžna celé dny vyhlížela z okna na rynk. Když se jí na trhu zalíbila husička na ošatce, kněžna jen zavolala: “Tu chci do kuchyně!” Trhovkyně musela s husou do zámku, kněžna se na ni za husičku usmála a to bylo všecko. Husy a kachny, krůty i holoubátka, nač se kněžna podívala, to bylo její.

Knížepán, ten se zas staral jen o kuželník. Dal ho postavit vzadu na zahradě z drahého dřeva, kuželky rozkázal vytrakslovat ze sloních klů a koule z ostatních sloních zubů. Celý den koulel knížepán v tom kuželníku kuželky a s ním baroni a hrabátka, a taky jeden jenerál a jeden vévoda. Knížepánovi pro zlost se ale v celém Jičíně nenašel kluk, co by poražené kuželky dokázal stavět po knížecí chuti. Museli je rovnat hrabě nebo baron, a to pak bylo pořád: “Pardon, silvuplé, kdybyste ráčil.” Pro samou vznešenou zdvořilost se koulelo třikrát za celé odpoledne.

Taky toho dne, když šel Cipísek poprvé do světa, vyhlížela kněžna z okna a v kuželníku měli začít hrát. A vtom kněžna uviděla Cipíska. Vyšel z věžové brány na rynk a rozhlíží se kudy dál. Kněžna si povídá: “Zítra má knížepán narozeniny a tamhle jde kluk jako jarní mrkvička. Já toho kluka dám knížeti k narozeninám, aby mu stavěl v kuželníku.” Kývla na lokaje Fricka, ten vyběhl z vrat, popadl Cipíska a rovnou s ním před kněžnu. “Budeš stavět knížepánovi kuželky.” řekla kněžna a o víc se nestarala. Fricek svlékl z Cipíska lesní šaty a pořád na něho: “Co se se mnou pereš jako loupežník, já ti dám lepší.”

Navlíkl Cipíska do krajek, krejzlíků a kadrliček a postříkal ho voňavkou, až se v něm zarazil dech. Potom s ním rovnou na kuželník před knížepána. Ten se podíval a povídá: “Bon.” Baroni, hrabátka, vévoda a jenerál po knížepánovi: “Bon.” A Cipísek jim musel stavět kuželky a oni pořád na něho: “Tak ne!” “Jinak!”

Říkali to francouzsky, Cipísek jim nerozuměl, nakonec zahodil kouli do rybízu a povídá: “Dělejte si to sami.” Strčili ho do vězení, i když byl tak maličký. A kouleli dál kuželky, stavěl zas ten hrabě. Jenže v tu chvíli Manka doma v jeskyni povídá: “Je mi nějak do pláče. Cipískovi v Jičíně je zle.” Rumcajs se tam hned vypravil. Sotva vstoupil na rynk, odskočila kněžna od okna. A z vězení kývá na Rumcajse borovým kloboukem Cipísek. “Hned,” povídá mu Rumcajs, “jen co si to vyřídím tamhle.” A rovnou ke kuželníku. “Co tu chceš?” povídá knížepán. “Synka,” řekl Rumcajs. “Tak si ho vezmi,” vysmál se mu knížepán a houpá v ruce s koulí ze sloního zubu a chce ji hnát proti kuželkám. “Taky že vezmu,” řekl Rumcajs a vymáčkl kouli knížepánovi z ruky.

Knížepán, kněžna, baroni, hrabata, i jeden vévoda a jeden jenerál se už jen dívali, jak Rumcajs velikou rumcajsí silou hodil kouli proti vězení. Vyrazilo to v kamenné zdi branku a Cipísek vyšel ven. Rumcajs si ho vedl domů do lesa Řáholce a povídá mu: “Pořád jsi ještě maličký. Než tě, Cipísku, znova pustím do světa, musíš povyrůst.”