Jednou seděl vodník Volšoveček na mělčině a pásl stádo kaprů. Nebyli to kapři, spíš kapříci, taková nedorostlá drobota. Plavali u dna od ničeho k ničemu a zobali řasu. Vtom se zavlní voda. A když to utichlo, Volšoveček už se kaprů nedopočítal. Je jich ve stádě o šest míň. “Vydra to nebyla, vydra bere rybu jinak,” povídá Volšoveček a vyjel na hladinu jako mihule. A už to vidí. V rákosinách se krčí jičínský lékárník Pulvr, vybírá z čeřenu kapříky a souká je do pytlíku. “Nech toho!” křikl Volšoveček. “A co bych nechal?” povídá Pulvr a přes jazyk mu přeskočila slina samou chutí na kapříky. “Dám ti za ně zralou rybu,” povídá mírně Volšoveček. “A dám ti třeba dvě, když tu drobotu vrátíš vodě.”

“Nech si svou rybu a tu druhou taky,” řekl Pulvr a zadrhl pytlík u hrdla. “Já nejraději ty malé.” A hrne se z rákosin do sucha, až mu mlaští pod nohama. Jenže to už Volšoveček projel Pulvrovi mezi patami a postavil se mu od břehu čelo proti čelu. “Když nechceš po dobrém, tak to tedy po dobrém nebude!” A Volšoveček chytil lékárníka za šos učeného černého kabátu a vodnickou silou ho páčí na hlubinu. Lékárník Pulvr nebyl žádný urostlík, spíš droboučký jako pluška. Ale stojí, jako by byl rostlý ze skály. Pytlík s kapříky drží nad hlavou, aby Volšoveček nedosáhl. Vodník Volšoveček na něho ze všech stran, posiluje se sedmi doušky vody, ale lékárníka ne a ne povysadit. “Ty u sebe něco máš,” povídá nakonec. “Mám,” zasmál se lékárník, jako když se v šupleti přesypou pilule, “a je to proti vodníkům.” Uhodil se přes kapsu: “Tuhle mám bylinu netopinku.” Uhodil se přes druhou: “A tady pudikamínek, co odhání vodu. Tak mám v každé kapse něcos aby ke mně vodník neměl moc. To je ta učená apatyka.”

Když Pulvr dopověděl, flekl Volšovečka přes tlapku, vzal pytlík s kapříky a šel. Tak bylo málem obden. Pulvr kazil kapříkům pastvu a odnášel je po půltuctů. Volšoveček už se proti netopince a pudikamínku nenamáhal. Tiše seděl na paličaté vrbě a soužil se. Až tam jednou šel kolem Cipísek. Rumcajs ho poslal, protože se mu zdálo, že od rybníka dolů k loupežnické jeskyni přichází zarmoucená voda. To je taková, co se jí nechce do vlnek. “Mám se tě zeptat, co a jak,” povídá Cipísek Volšovečkovi. A Volšoveček řekl Cipískovi všecko o Pulvrovi. Cipísek tou dobou už měl v hlavě ostrý loupežnický rozum. Zamyslel se, přehodil z dlaně do dlaně oblázek a povídá: “Večer mě tu čekej.”

Hned ten večer si Volšoveček pořádně namočil šos, aby mu vydrželo na delší cestu, a vypravili se do Jičína. Když přišli na rynk, byla už noc bez měsíce. Volšoveček povídá: “A co dál?” “Všecko se uvidí,” na to Cipísek. Ofoukal Volšovečkovi tlapky od vlhka, aby nepleskaly, a vede ho zadem k apatyce. Bylo tam pootevřené okno a za ním spal lékárník Pulvr. Košili má pro větší vážnost dlouhou až pod paty a na hlavě čepici, aby mu neofouklo lékárnickou učenost. Spal při kahánku, kdyby někdo potřebný zabouchal na apatyku. Cipísek s Volšovečkem vklouzli oknem do světnice. A kolem Pulvrovy postele rovnou do apatyckého krámu. Tmy tam bylo dost, ale místy trochu svítilo od lahví s fosforusem. “A co dál?” povídá starostlivě Volšoveček.

Cipísek se ještě trochu rozhlídl. “Tuhle si vlez do džbírku s pijavicemi.” Stál tam v koutě džbírek, dopůl plný vody, a v něm se vinuly pijavice, co psal jičínským vašnostům felčar proti špatné krvi. Volšoveček džbírek obešel, ale dovnitř se mu moc nechtělo. Nakonec si povzdychl: “No co, snad tam tu chvíli vyžiju.” Vlezl si do džbírku a přikrčil se u dna. Cipísek zas tiše zpátky kolem Pulvrovy postele a oknem ven na rynk. Zabouchal na apatycké dveře a zavolal: “Kruciš, to je doba! Jičínskému starostovi se zle zaštorcovala krev!” “To chce nejmíň septem hirúdinés!” vylomil se po latinsku ze sna lékárník Pulvr. A žene se do apatyckého krámu pro sedm pijavek. Žene se, až mu od kahánku uletěl plamínek. Jenže sotva sáhl do džbírku pro pijavici, někdo u dna povídá: “Rád kapry, rád?” A Pulvra to popadlo za ruku, až si po latinsku přepočítal všecky kostičky.

“Kdo je to?” křikl a chce od džbírku, až si klopýtl o košili. “Já!” povídá Volšoveček a sáhl si pro Pulvra takovou silou, až si lékárník přepočítal všecky kostičky po řecku. Potom Volšoveček vykoukl ze džbírku, povolil a už jen mírně povídá: “Tak vidíš. V košili tě přešla všecka učená apatyka. Tam nejsou kapsy ani na netopinku, ani na pudikamínek.” A Volšoveček stříkl Pulvrovi vodu do očí. Když si lékárník protřel oči, Cipísek s Volšovečkem už tam nebyli. O lékárníku Pulvrovi se v Jičíně dodnes říká, že co byl živ, sotva spatřil rybí šupinu, musel brát prášky.