Než se Cipísek vypravil na křížkování s medvědem, přemýšlel celý den. Rumcajs si nabil pistol nejtvrdším předloňským žaludem, kdyby se přitom něco strhlo. Manka se trápila starostí. “Už vím, kudy na toho medvěda,” povídá Cipísek a vypravil se. Jenže v ten čas vedly medvědí pěšiny jinudy než přes les Řáholec. Cipísek se marně ohlížel po medvědu v houští i na pasekách. Až potkal poštovní sojku, co nosila do Řáholce noviny. Seděla nízko na větvi a smutně se dívala do mechu. “Co se ti stalo?” zeptal se Cipísek. “Ztratila jsem trumpetku, na kterou vždycky troubím,” vzdychla si sojka. “Vždyť tuhle leží,” řekl Cipísek a podal sojce ztracenou trumpetku. “To já mám horší trápení. Ne a ne najít medvěda.” “Já ti nějakého přivedu,” zavolala sojka, zatroubila a odlétla. Když o tom Cipísek pověděl Mance, spráskla ruce nad hlavou, až se rozletěli lesní holubi. “Sojka nemá rozum. Kdovíjakého medvěda ti přivede!”

Taky Rumcajs měl starost. Každou chvíli přitiskl ucho k zemi a poslouchal. K poledni zaslechl, jak lesem Řáholcem tlapou čtyři veliké tlapy. A vtom už se udělal větříček a pohybuje listím na dubech. “To je medvědí dech,” povídá Rumcajs. Duby se začaly třást a sypou se z nich žaludy. Nízko při zemi přiletěla sojka a volá: “Za chvilku tu bude medvěd. Vedu ho až z třetího polesí.” “Je v tobě rozumu jako v té tvé trumpetě,” řekl Rumcajs. “V třetím polesí žijou medvědi hromburáci. Co teď?”

Sojka se posadila na větev a neví. Cipísek přechází mezi stromy a odstrkuje spadané žaludy, aby přes ně neklopýtl, až přijde medvěd. Duby se kymácejí a sype se z nich zelené listí. Medvěd se blíží a funí, až to Cipískovi bere klobouk. Sojka vykřikla: “Co jsem to já bláznivá vyvedla!” A uletěla. “Nevím, nevím, Cipísku, jestli sis tentokrát nenaložil moc do nůše,” povídá Rumcajs. Cipísek na to ani slovo, jen zalezl do houští. A na paseku se vyvalil medvěd. Zle se mračí, a kam šlápne, praskají kořeny.

Cipísek ani hlásek, jen zalezl do houští ještě hlouběji. Medvěd se kýve dokola po pasece, nikoho tam nevidí a řve: “Tak kde jsi! Tuhle stojím a můžeš mě povalit!” V tu chvíli Cipísek z houští zavolal: “Jestli na tě vyběhnu, tak ti ukážu!” Medvěd si protřepal prackou ucho. “Slyšel jsem dobře?” řekl a zařval, až to na nebi rozhánělo obláčky: “Tak už se ukaž a popadneme se!” Přitom stiskl v náruči dub a vytáhl ho ze země i s kořeny jako mrkvičku. “Nedělej nám tu třísky!” křikl na něho z houští Cipísek. “Už na tebe běžím a zpřelámu ti kosti!” Medvěd rozpřáhl náruč. “Tak pojď.”

Cipísek vyběhl z houští. Je tak maličký, že se medvěd musel dát do smíchu. Směje se, až to rámusí Řáholcem. Směje se a směje, z očí mu vyběhly slzy a bylo jich na dva potoky. A medvěd se smál a smál, až v něm nebylo víc síly než ve veverce. Cipísek do něho strčil a medvěd se svalil do trávy. Tři dny tam ležel, pak vstal a zamručel: “Prohrál jsem.” A odešel zpátky do třetího polesí. Tak Cipísek přechytračil lišku, předběhl jelena a povalil medvěda. Rumcajs sám odstrčil bukový kmínek, co hradil jako závora cestu z jeskyně, a povídá:

“Už je v tobě, synku, dost loupežnické chytrosti i praktiky. Už můžeš sám vycházet do Jičína, i dál do světa. A ať děláš co děláš, pamatuj, aby to bylo zlým pro zlost a dobrým pro radost.”