Když Cipísek zas trochu povyrostl, chtěl znova do světa. Manka si jen povzdychla, že její synek nosí toulavé boty, a Rumcajs povídá: “Jen abys dopadl líp než posledně u knížepána.” Cipísek šel, vyhnul se jičínskému zámku, a vtom na něho od starostů volají, že by potřebovali zrovna takového chlapce, aby nosil za starostou klobouk a hůl.

“Tak já k vám půjdu do služby,” řekl Cipísek; myslel si, že se starostou se leckam dostane a dost se doví. Jenže jičínský starosta Humpál celé dny jen proseděl v židli a díval se, jak se mu na břiše houpá u řetízku fialový kámen. Když se dost vynadíval, pomaloučku vytáhl z vesty hodinky. Na ciferníku kvete červený tulipán, a když se stiskne pérko, zahrajou hodinky písničku. Hodinář Semerád, co měl krámek u věžové brány, říkával, že by ty hodinky zanic nechtěl spravovat. Cipísek už asi tři neděle postával starostovi Humpálovi za židlí. Starosta se díval na fialový kámen, mačkal pérko a poslouchal, jak hodinky vyhrávají. Hekal přitom námahou: “Co já se nadřu!”

Jednoho dne se starosta při obědě přejedl makových koláčů a usnul uprostřed písničky. Vtom odskočí víčko u hodinek, vyjde maličký panáček a drnkavým hláskem si stěžuje: “To je mi pěkné potěšení, vyhrávat pořád tomu lenochovi! Aspoň se trochu protáhnu.” A hrací panáček se začal procházet starostovi po vestě a rovnal si kloubky. Vtom zahučel z předsíně průvan, panáčka popadl a pryč s ním. Cipísek se polekal, až ho nohy nechtěly nést. Hledal hracího panáčka po celé světnici, ale nic nenašel. A v židli to zachrunělo, Humpál se probudil a stiskl péro v hodinkách. Hodinky nezahrály. “Tys je rozbil!” křikl starosta na Cipíska.

“Já na ně ani nesáhl,” řekl spravedlivě Cipísek. “Ten panáček, co v nich hraje, si vyšel na procházku a vzal ho vítr.” “Povídali,” mávl rukou starosta a od té námahy se z něho rozlil po podlaze pot. Přiběhla starostka, vidí tu kaluž, a vyhnala starostu ven na zahradu. Cipísek tam za ním přinesl klobouk a hůl. “Zkrátka,” zívl dopálený Humpál a lehl si pohodlně pod hrušku, “jestli mi, Cipísku, nepřivedeš panáčka, dřív než se probudím, koupím píšťalku, postavím tě do kouta a budeš mi vyhrávat písničku místo něho.”

Starosta spal a Cipísek hledal panáčka po celé zahradě. Nedohledal se a nedovolal. Nakonec utrhl zelený lístek a rybízovou šťávou na něj narýsoval několik znamení. V loupežnickém písmu se to čte: MUSÍM POŘÁD STÁT U STAROSTY V KOUTĚ A HRÁT MU NA PÍŠŤALKU. Zavolal holuba, dal mu lístek do zobáku a poslal ho do lesa Řáholce. Rumcajs si psaní přečetl a povídá: “Cipísek píše, že mu v Jičíně ubližují.” Pohladil Manku, aby se nestarala, a rovnou se tam vypravil. Cestou se dověděl od vrabců, že je to všecko kvůli ztracenému hracímu panáčkovi. A Cipísek že za nic nemůže.

“Stojí ale někde u starosty v koutě s píšťalkou. A to je pro loupežnického synka zlá věc a pohana,” povídá Rumcajs vrabcům. “Nejdřív mi pomozte najít ztraceného panáčka.” Vrabci hledali, hledali po vrabčím a nic nenašli. Rumcajs si povystoupl do špiček a zavolal, aby z Řáholce přiletěly bystré lesní pěničky. Ty našly hracího panáčka na první podívání. Panáček nakukoval hodináři Semerádovi do výkladu a prohlížel si hodinky. Rumcajs si ho sfoukl do dlaně a šel rovnou k starostovi. Dal mu panáčka a dostal za něho Cipíska. “A teď ti, starosto, ještě něco přidám,” povídá.

A Rumcajs se opřel do pat a zaševelil dechem mezi zuby. Od lesa Řáholce se přihnalo sedm sršáňů, každý byl velký jako ptáček. Ty sršáně nasadil starostovi do klobouku. Kdykoli od té chvíle šla na jičínského starostu Humpála lenost, sršáni zabzučeli. Když to všecko pořídil, vzal Rumcajs Cipíska za ruku, vedl si ho domů a domlouval mu: “Ještě pořád jsi maličký. Než tě, Cipísku, pustím do světa do třetice, musíš ještě povyrůst.”