Jednou přišel k loupežnické jeskyni lokaj Fricek a ohlásil se: “Posílá mě kněžna!” Rumcajs vyšel ven a povídá: “A co mi kněžna chce?” Fricek tam stojí pyšně jako nazobaný holub. “Hned jí máš poslat Cipíska k posluze.” Z jeskyně vyběhla Manka, podívala se na Fricka, až se mu smeklo v přezkách, a řekla:  “Cipísek už si služby na jičínském zámku užil a jen mu tam ubližovali. Kněžně ho nedám.” Lokaj Fricek začal hledat po kapsách, že to má někde přísně napsáno od samotného knížepána. Rumcajs tiše povídá Mance: “I jen ho, Manko, pusť. Však náš Cipísek poslouží kněžně do omrzení.

Lokaj Fricek odvedl Cipíska na zámek. Kněžna už na ně čekala. Seděla na zlaté židli a pletla. Dvě očka uplete a tři vypárá. Poručila Cipískovi, aby si k zlaté židli přistrčil stoličku. Tak musel sedět kněžně u střevíců. A ona pořád: “Jakou já bych pro tebe vymyslela službu?” Vtom se jí z košíčku vykutálí klubko beránkové vlny a rozběhlo se ke dveřím. “Už jsem to vymyslela,” řekla kněžna. “Budeš mi, Cipísku, hlídat klubko.” Tak sedával Cipísek celé dny kněžně u střevíců a hlídal klubko beránkové vlny, aby nevyběhlo z košíčku. Byla to dlouhá služba, klubka neubývalo, protože kněžna vždycky dvě očka upletla a tři vypárala.

Až jednou přišel ke kněžně na návštěvu knížepán. Jak už byl nešika, šlápl na košíček. Klubko vyběhlo z košíčku a kutálí se ke dveřím a ze dveří ven a dál zámeckou chodbou. “Kel malér,” povídá po francouzsku knížepán. “Mám za tím klubkem poslat psy, aby ho chytili?” A klubko už se kutálí přes zámeckou zahradu do polí. “Sapristi,” rozzlobil se knížepán. “Já za ním pošlu myslivce, aby to klubko rovnou zastřelili!” Kněžna se jen po francouzsku zasmála nosem a luskla prsty: “Cipísku, přines to klubíčko.” Jenže Cipísek byl loupežnický synek, nezvyklý na takové poroučení. Seděl a pořád víc se mračí. Vtom mu ale šlehlo v očích, jako když se škrtne křemínkem o křemen. “Tak já jdu,” povídá. Vyskočil kněžně od střevíců a rozběhl se za klubkem. Na silnici klubko dohonil a povídá mu: “Jen si běž. Já poběžím taky.”

Běželi rychle pryč od zámku, protože klubko mělo dost kněžnina šmodrchání a Cipísek zas knížepanské služby. Když už byl Cipísek celý udýchaný a klubko se dokutálelo až na svůj vlastní konec, seděla tam před chalupou babka. Cipísek jí podal koneček klubka a povídá: “Umíte, babičko, plést punčochu na pěti jehlicích?” “Abych neuměla,” řekla babka a hned se do toho dala. Cipísek utíkal dál, domů do lesa Řáholce. A už za chvíli se začal kněžnin konec klubka divně cukat. Dvě očka, co kněžna upletla, se sama rozpustila a koneček vlny běží přes komnatu ke dveřím. Kněžna za ním, přes zahradu a po silnici. Nejdřív pěšky, a když se zadýchala, vezla se v kočáře.

Tak dojela až do té vesnice. Sedí tam před chalupou babka a doplítá punčochu. “Kde jsi na ni vzala vlnu?” řekla přísně kněžna a dívá se sklíčkem na babku. Babička ani nevzhlídla od drátů. “Ale tak mi sem té beránkové vlny přiběhl od Jičína koneček.” Kněžna se na punčochu líp podívala a vidí, že punčocha nemá hotovou patu. Honem dala otočit kočár a ujela zpátky do Jičína. Bála se, aby jí babka nedala tu patu doplést.