O chytrém Honzovi – Josef Alois Náhlovský

No to koukáte, co? Zatím všechny pohádky byly o hloupém Honzovi a najednou bác, a máme tady jednu o chytrákovi. I když je nutno, holenkové, v rámci spravedlnosti říct, že i ten hloupý Honza nakonec všechny většinou přechytračil. Asi tušíte proč. No protože si na hlupáčka jenom hrál. Tak uvažujte…, hloupý Honza leží na peci a nic nedělá… jenom se povaluje, spí a dobře baští. Už z toho je vidět, že to žádný hlupák nebyl. Spíše pěkný vykuk. Zatímco ostatní pracovali, až se z nich kouřilo, milý Honzík si ležel. Jo jo, to víte, svět chce být klamán.

To panečku náš chytrý Honza, to byl jiný kabrňák. Už od dětství všude rejdil, každému radil, chvilinku neposeděl. O peci ani nemluvím. Tam ani nespal. Pořád něco vymýšlel, spravoval nebo opravoval. Co vám mám povídat. Notně tím kdekomu lezl na nervy. Znáte takové děcko… rozumbrada… všude byl, všechno zná. Abyste si udělali obrázek o jeho bohulibé činnosti, tak vám některé jeho vynálezy přiblížím.

Tak například mamince srovnal pěkně plech na valše, aby se při praní tolik nenadřela. Že se s tím už nedalo prát, je nabíledni. To měla maminka radost. Tatínkovi, který byl v kraji vyhlášeným krejčím, chtěl vylepšit jeho šlapací šicí stroj. Aby nemusel pořád šlapat, předělal mu šicí stroj na speciální pohon. Určitě jste už viděli takovou tu atrakci, kdy křeček běhá v takovém kole, které se tím jeho pohybem točí. To bude ono, napadlo našeho chytráčka. A jak myslel, tak taky udělal. Ukázalo se ale, že křeček, když nechce, tak neběhá. A když neběhá, šicí stroj samozřejmě nešije. To se mu tatínek poděkoval.

Když náš chytrolín viděl, že se doma se svými vynálezy nechytá, rozšířil svoji vynálezeckou činnost na celou vesnici. To byly věci! Panu cukráři Homolkovi, jehož rakvičky se šlehačkou byly vyhlášené po celém okrese, radil, aby dělal rakvičky i s křížkem a dovnitř dal čokoládového nebožtíčka. To si umíte představit, jak ten ho hnal. Kominíkovi Čmoudilíkovi zase poradil, jak rychle vyčistit komín zaneřáděný sazemi. „Stačí jedna menší dynamitová patrona do kamen a je to.” A jak pravil, tak taky udělal. Pane, to byla šlupka, až se celá vesnice zatřásla, ba i zvon na kostele začal sám od sebe zvonit. Komín našli až ve vedlejší vesnici v rybníku. Místní si pak mysleli, že tam ztroskotal nějaký parník a kouká z něho jenom komín.

Ovšem nejvíce se Honza vyznamenal, když poradil místnímu bačovi Beránkovi, že nejlepší na hlídání stáda není pes, ale rovnou cvičený medvěd. Toho se prý vlci bojí nejvíce. Bača Beránek tedy nelenil, v městečku, kde právě hostoval cirkus Sarassani, koupil jejich medvěda Béďu a prodal své ovčácké psy. No jak to dopadlo, si všichni můžete domyslet. Medvěd Béďa ukradl místnímu pošťákovi kolo, protože byl naučený na něm v manéži jezdit, a odjel za svým cirkusem na další štaci do okresního města. To byl pane poprask. Nejvíc se radovali, to dá rozum, vlci. Honzíkův tatínek potom samozřejmě musel uhradit škodu. Celá věc se dokonce dostala k soudu. A to byla poslední kapka.

„Tak, a půjdeš do světa a tam se ukáže, jak si povedeš, ty náš chytrolíne!” rozčílil se tatínek. Maminka sice trochu poplakávala, ale tatínek byl neoblomný. „Jdi a ukaž, co v tobě je,” pravil. Maminka tedy sbalila Honzíkovi na cestu raneček s buchtami a vyprovodila ho v slzách do světa. A tak náš milý Honzík vyrazil. Ale snad vám už došlo, že by náš vykutálený fiškus nešel pěšky. To ani náhodou. Hned za vesnicí stopnul sedláka Pšeničku, který vezl do města brambory, a šupky dupky, už se vezl. Pšenička byl starý dobrák, ale protože Honzíka dobře znal, vymínil si, že mu náš vykuk nebude radit, co jako má dělat a tak. „Ještě by mě přivedl do neštěstí,” bručel si pro sebe. No, Honzík vydržel mlčet možná pět minut, ale pak zlehounka spustil: „Hospodáři, někde jsem četl, že ve světě je používání biče na pohánění koníků už zastaralá metoda. Lepší by bylo dát na konec biče mrkev a tu pak držet těsně před koňskou hlavou. Koníci totiž sladkou mrkvičku tuze rádi, a tak se za ní sami pustí. To bude fofr, to budete koukat.” Pšenička se jenom pokřižoval. „To chce klid… já to vydržím,” procedil mezi zuby. Ale Honzík se už rozjel. „A hospodáři, taky jsem četl, že v jednom království zkřížili brambory s růžemi. A hned máte dvojí užitek. Dole vyrostou brambory a nahoře místo natě růžičky. Na obojím pak vyděláte… Anebo kdybyste dal do každého pytle s bramborama párek blech, brambory by se mohly samy škrábat,” rozvíjel své nápady. „Tak a dost! Seber se a alou po svých! Já ti dám blechy,” popadl Pšenička bič. „Nervy mám jenom jedny!” hulákal jako na lesy. Ale to už Honzík seskočil z vozu a pelášil po silnici, až se za ním prášilo.

„Lidé nemají fantazii, pokrok je nezajímá,” brumlal si pro sebe zneuznaný vědátor. A tak pěkně šupajdil po svých, až takhle k večeru dorazil u lesíka na rozcestí. Na rozcestí, jak už to, holenkové, v pohádkách bývá, seděla na patníku stará babka. „Tak na tu jsem zrovínka čekal,” rozveselil se Honzík. „Babičce pomohu, a ona mi dá buďto nějakou dobrou radu, anebo – to by bylo nejlepší – nějaký kouzelný předmět,” liboval si potichu. „V pohádkách to je přece vždycky tak.” A tak neváhal ani vteřinu a rovnou si to zamířil k babce. „Babičko, co tady tak smutně sedíte? Nepotřebujete pomoci…? Rád vám ve všem posloužím,” započal nenápadně hovor. „I nedělej si starost, panáčku… Nic nepotřebuji, jen jsem si na chvíli sedla. To víš, jsem už stará, bolí mě nohy, a tak tu odpočívám,” odvětila klidně babka. To bylo něco pro našeho vykuka.

„Bolí vás nohy? Na to je lehká pomoc. Náš dědeček měl také takové problémy, a tak jsem mu pořídil pěknou hůlku, o kterou se mohl opírat, a šlo se mu jako zamlada. Seženu vám nějaký klacek a pofrčíte jako laňka.” Pravda ovšem byla taková, že dědečkovi nejdříve poradil, ať chodí po rukou, když ho bolí nohy. No ten ho taky hnal, to si asi umíte představit. A na tu hůlku si Honzík vzpomněl jenom proto, že ho dědeček právě takovou přetáhl. „Pěkně děkuji, mládenče, ale hůlka mi nepomůže. Už jsem to zkoušela, ale ruce mi taky už bůhvíjak neslouží,” odvětila smutně babička. „Tak co kdybyste to zkusila spojit, babičko… Pěkně po čtyřech by to možná šlo,” radil ten náš vykutálený mládeneček babičce. Jenže to už milé babičce, přestože to byla hodná babička z pohádky, povolily nervy. „Pěkně děkuji za takovou dobrou radu, Honzíku, to si zasluhuje odměnu. Ale nejdříve mi sám ukaž, jak to mám udělat, já jsem o čtyřech ještě nechodila,” pravila lstivě babka. „To je jednoduché, babičko,” a šup, už byl na čtyřech.

Na to babka čekala. Hopla, a už seděla na Honzíkovi. „A jedem!” zavolala vesele a v mžiku proměnila Honzíka v osla. Nebyl to pro ni problém, neboť to byla samozřejmě kouzelná babička. A už jeli. Babička oslíka popoháněla proutkem, takže si to Honzík pěkně užil. Po hodince trysku zastavila babička s Honzíkem oslíkem u královského zámku. „Tak a už jsme tady, Honzíčku… Stejně ses mě chtěl zeptat na cestu k zámku, že jo?” smála se babička a proměnila Honzu opět v člověka. „Jak to víte, babičko?” zeptal se Honzík celý zchvácený po takové jízdě. „Vždyť jsem kouzelná babička a umím číst tvoje myšlenky. Tak tady máš svůj zámek s králem a princeznou Prudilkou. A teď ukaž, co v tobě je, chytráku,” povídá babka. „Prudilka? To je ale divné jméno,” povídá Honzík. „No, divné je, ale tak jí tady všichni říkají, protože jí pořád něco není vhod, nikdo jí není po chuti, na každém něco vidí a rozmazlená je… hanba mluvit. A pořád prudí. Každého sekýruje, ba i pana krále, o poddaných nemluvě. Všichni jí tu mají plné zuby,” sdělila mu babička. „Po pravdě se jmenuje Dobromila, ale v tom je ta ironie. Dobra se od ní zatím nikdo nedočkal. A tak se jí říká – samozřejmě tajně – Prudilka.” Honzík se podivil, a přemýšleje, se podrbal nohou na hlavě. Asi si myslel, že je ještě oslem. Babičku to pobavilo. „Už jsi, chlapče, zase člověk.” „Aha,” zahýkal ještě Honzík. „Pardon, ale co já mám s tou Prudilkou společného?” zeptal se. „Ona je Prudilka a ty jsi zase chytrolín… No to budete pěkná dvojka,” smála se babička. „Tak už běž na zámek a poptej se tam po nějaké práci,” doporučila mu. „A nějakou dobrou radu mi na rozloučenou nedáte?” zkusil to ještě Honzík na babičku. „I dám… poslouchej dobře: Chytrost nejsou žádné čáry a dobrá rada, která pomůže, ta je nad zlato.” „Já vím, dobře jsem to pochopil. Prostě chytrému napověz a hloupého kopni,” smál se Honzík. „Hm… jak myslíš… Sám přijdeš jednou na to, co je správné,” odvětila babka. Zamávala na rozloučenou a rázem zmizela.

„Však já sám vím nejlépe, co je správné,” bručel si Honzík pod fousy a už klepal na zámeckou bránu. Bouchal a bouchal a po notné chvilce se brána otevřela a v ní stáli dva zbrojnoši. „Proč mlátíš do brány jako hluchej do vrat?!” osopil se na něj jeden z nich. „Klídek, pánové zbrojnoši, klídek. Tak za prvé, jmenuji se Honzík, a za druhé, mlátím do vrat, protože tu nemáte zvonek.” „Zvonek nemáme. My máme totiž, ty pobudo, veliký zvon tamhle na věži a zvoní se buďto na poplach, nebo když někdo umře!” durdili se zbrojnoši. „Ach ták. To jste ale, milánkové, sto let za opicemi. Na všech královských hradech, co jsem jich navštívil, a není jich málo, mají na bráně takový malý zvoneček na provázku a stačí zatáhnout a zvonek zazvoní. Stráž to uslyší a otevře. Jednoduché, že?” rozšafně poučoval Honzík. „To pak pocestný nemusí mlátit do vrat. Ještě teď mé bolí ruka.” Zbrojnoši se trochu zarazili a poodešli kapánek stranou, aby se poradili. „Na tom něco bude… Dobrá… dobrá, ale co chceš na zámku?” „Hledám práci, a tak mě zaveďte rovnou k panu králi. A když na mě budete hodní, poradím vám, jak byste si mohli ulehčit službu i vy, panáčkové z Hlupákovy Lhoty,” nafoukl se Honzík jako holub na báni. „No to jsme zvědaví na ty tvoje rady. Na tebe jsme čekali, chytráku,” smáli se mu zbrojnoši. „Dobře… dobře, tak poslouchejte. Třeba ta vaše zbroj, kolik asi tak váží…? Myslím, tak asi čtyřicet kilo… co?” povídá Honzík. „Skoro jsi se trefil. Však je taky z pravé oceli, panáčku.” „Tak vidíte… a celou službu se s tím vláčíte… A proč?” povídá Honzík. „Protože to je předpis, ty chytráku,” klepou si na čelo zbrojnoši.

„To je teda paráda… Sednout si v tom nemůžete a lehnout, to už vůbec ne… Pěkně děkuji za takové předpisy. Ale já vám pomohu. Udělám vám zbroj z tvrdého papíru nebo překližky, natřu ji pěkně stříbrošedou barvou a nikdo ji nerozezná od pravé. A bude vážit… tak možná tři kila. Tak co? To je nápad. A nikdo si toho ani nevšimne,” radí jim Honzík. „No to je vážně nápad,” zaradovali se zbrojnoši. „Že nás to nikdy nenapadlo. Děkujeme ti, mládenče. A odteď jsi náš kamarád. Hned tě dovedeme k panu králi. On je to hodný král, ale pozor na jeho dceru, to je kvítko z čertovy zahrádky. Nic jí není po chuti. Jak si na někoho ze sloužících zasedne, tak mu udělá z práce peklo. Všichni se jí raději klidí z cesty. Tak si dej na ni pozor, kamaráde!” varovali zbrojnoši Honzíka a odvedli ho k audienci ke králi.

Král seděl na trůně, v jedné ruce žezlo, ve druhé zlaté jablko… jak se sluší na panovníka. Vedle něj trůnila jeho dcera Prudilka. „Jak se jmenuješ a čeho žádáš, cizinče?” zeptal se král. „Co by tak asi chtěl…, pobuda… žebrota!” osopila se na Honzíka rovnou Prudilka. „Dobrý den, pane králi, dobrý den, urozená princezno… Jmenuji se Honzík a rád bych u vás vstoupil do služby,” uctivě pozdravil Honzík. „Hm, a co umíš…? Víš, my už máme všechna místa sloužících obsazená,” pravil král. „Milostivý pane králi, u nás, v našem království, se mi říká Honzík vynálezce. Svými vynálezy a radami usnadňuji lidem práci. Všichni si mě proto váží, ba někdy mé rady i zlatem vyvažují,” chlubil se Honzík. „Podívejme na nemehlo… Prý vynálezce! Tak začni hned teď a tady…, ať vidíme, co v tobě je,” začala princezna hned prudit.

„Tak jo… Tak například tady pan král… V jedné ruce královské žezlo, ve druhé ruce zlaté jablko. Kdyby ho kousla, dejme tomu, blecha, ani podrbat se nemůže. A jak jsou ty věci těžké. Určitě vás bolí ruce, Veličenstvo. U nás má pan král žezlo i jablko přidělané napořád na opěradle trůnu. Pěkně přišroubované. Ruce má volné a může se podrbat, nebo třeba podepisovat důležité listiny…, dle libosti,” spustil Honzík. „No jo… to má pravdu. Ruce mi vždycky zdřevění. Jednou mi dokonce žezlo z ruky vypadlo. Výborně, chlapče, to je dobrý nápad,” potěšil se král. A hned rozkázal: „Ode dneška jsi u nás ve službě jako hlavní vynálezce. Dejte mu pěknou komnatu a nějaké sluhy k ruce, ať může začít vynalézat.”

Princezna si ho hned vzala do parády: „Budeš hlavně vynalézat pro mě, abys mi usnadnil můj těžký život. Uvidíme, ty tajtrlíku, co v tobě je.” A tak to Honzík s požehnáním pana krále rozjel ve velkém. Princezna Prudilka si okamžitě Honzíka přivlastnila: „Budeš vymýšlet všechno jenom pro mě!” „Jak je libo, Milosti. Začneme s vámi. Tak pěkně od ranního vstávání. Co uděláte, princezničko, jako první, když vstanete?” „Vstanu a jdu se do koupelny umýt,” odvětila Prudilka. „Tak to máme dvě akce…, které samozřejmě spojíme do jedné, abychom ušetřili váš vzácný čas. Taky se takhle zbytečně unavujete,” rozumoval náš vynálezce. „Co byste řekla takové, dejme tomu, sprchovací posteli. Probudíte se, a aniž byste vstala, rovnou zatáhnete za ovládací páčku a se sprchujete. Pěkně vleže. Pak zatáhnete za druhou páčku a vás teplý vzduch pěkně usuší.” „To se mi líbí,” rozjasnila tvář Prudilka. „A můžete hned propustit tři služebné a ještě si ušetříte pěkných pár zlaťáčků,” radoval se Honzík nad svojí chytrostí. No a tak se také stalo.

Pak už to šlo ráz naráz. A jak Honzík vynalézal a vylepšoval, zároveň s tím se neustále zmenšoval počet služebnictva na zámku. Prudilka dávala výpovědi jako na běžícím páse. Za nějaký čas se zámek pomalu, ale jistě vylidnil. To víte, že za to služebnictvo Honzíka zrovna v lásce nemělo. A ten vymýšlel a spekuloval, až se z něj kouřilo. Třeba jídelní stůl zároveň spojil i s myčkou na nádobí. I obyčejnou vidličku upravil tak, že z jedné strany to byla vidlička a z druhé lžíce. To už popudilo i krále, který si při pojídání polévky málem vypíchl oko. „Co je moc, to je moc!” hudroval. Ale Prudilka byla nadšená. Sama začala také vymýšlet různé novoty. Z kuchaře udělala zároveň i zahradníka a řezníka: „Bude vařit z toho, co si sám vypěstuje na zahradě nebo na poli a odchová ve chlívku.” To nebylo všechno. „Komorná bude také pradlenou a švadlenou…” rozhodla.

To víte, že všechno jde jenom do času. První dal výpověď kuchař a po něm i komorná. Došlo to tak daleko, že už nebyl skoro nikdo, kdo by na zámku pracoval. Lidé se rozutekli, a tak to tam vypadalo skoro jako v márnici. Nikde ani živáčka, všude ticho. Král z toho byl celý pryč. „Co budeme jíst, kdo nám uvaří?” hořekoval. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než se sám vydat do města nakoupit potraviny. Schoval korunu, sundal hermelínový královský plášť, aby ho nepoznali a neměl ostudu. Pak se vydal na trh nakupovat. Nikdo ho nepoznal, až nakonec narazil na maličký krámek, ve kterém prodávala stará babka koření. „I dobrý den, pane králi,” přivítala ho s úsměvem. Král se podivil, že ho babka poznala. „To jste dopadl… Král, a musí nakupovat. To jsou mi věci,” smála se babka. „A to ještě budete muset uvařit, potom umýt nádobí a uklidit zámek,” pokračovala. „Jak to všechno víte, babičko?” kulil oči král. „Inu vím… Znám totiž vašeho vynálezce Honzíka. Sama jsem s ním měla co do činění. Vynalézá a vylepšuje, ale práce mu jaksi nevoní, že? Nechci vám radit, ale už asi sám víte, co musíte udělat,” povídá králi babka.

„Už vím!” zajásal král, ťuknul se do čela a hned pelášil zpátky na zámek. Tam už netrpělivě čekali. Prudilka a Honzík zrovna vstávali, bylo poledne a už seděli u stolu, čekajíce, co jim pan král naservíruje k snídani. Král vrazil do zámku jako velká voda. A jak byl v ráži, spustil pěkně zhurta: „Já vám dám snídani… lenoši! Nic nedostanete! Ode dneška bude všechno úplně jinak! Ty, Honzíku, budeš nakupovat, vařit a obstarávat zahradu, chlívky a maštale a ty, Prudilko, budeš komorná, uklízečka, švadlena a pradlena. Alou do práce! Já totiž musím kralovat, protože jsem král!”

No a jak řekl, tak se taky stalo. Honzík s Prudilkou lítali jako Čerti. Aby všechno stíhali, museli vstávat ráno v pět a spát chodili o půlnoci. A král si medil: „To vás naučí, že život není žádné peříčko. Práce šlechtí člověka.” Když se to dověděli lidé z podhradí, měli z toho pěknou bžundu. Nejvíce se radovali bývalí sloužící. Tak to jim přejeme, neslo se celým krajem.

Netrvalo dlouho a oba naši chytráci obrátili. Začali úpěnlivě prosit pana krále, aby přijal zpátky aspoň některé sloužící. Začali si totiž práce vážit. Na vlastní kůži poznali, jak je někdy těžká a tvrdá. Pan král byl v sedmém nebi. Poslal babičce za tuto radu košík lahůdek a pozval ji na hrad. „Zvu vás, babičko, na hostinu, kterou připraví naši mladí vynálezci,” smál se, až se za břicho popadal. Babička s radostí přijala, smála se a hodovala. A Prudilka s Honzíkem lítali jako bodnutí včelkou. „Tak co, Honzíku? Vidím, že ti ta tvoje chytrost přinesla velký úspěch…, už jsi přišel na to, že chytrost nejsou žádné čáry. Že poctivá práce je nade vše. A komu práce nevoní, tomu žádné chytračení štěstí nepřinese.” Honzík sklopil smutně hlavu: „Měla jsi pravdu, babičko… byl jsem hlupák. Ted’ už vidím, že moje zásada ,chytrému napověz a hloupého kopni’ je špatná. Lidem je třeba pomáhat a těm slabším nejvíce.”

A co bylo dál? Prudilka se změnila v hodnou a přívětivou princeznu, které žádná práce nevadila, a pomáhala každému potřebnému. A Honzík pochopil, že vynálezy a zlepšováky nejsou pro jeho legraci, ale aby usnadnily práci obyčejným lidem. V tom že je jejich síla.

A jak to všechno skončilo? To už jste asi uhodli sami. Inu, jako v pohádce – dobře. Král dal Honzíkovi Prudilku za ženu a korunu k tomu. „Půjdu do důchodu a budu pěstovat kytičky a včely. Budu chodit na ryby a užívat si stáří,” radoval se. Tak se stal Honzík králem, ale babičku si ponechal, aby ho ohlídala, kdyby zase začal jančit a vymýšlet hlouposti.

A to je všechno. Víte, jaké si z toho máte vzít poučení, že ano? Veškeré chytračení je na draka, když k tomu není dobrá vůle, láska a úcta k lidské práci.

Tak dobrou, děti…