Král Karel Čtvrtý byl moudrý a mocný panovník. K českému království připojil další území a dobře se o zemi staral. Praha – královské město vzkvétala. Přijíždělo sem mnoho obchodníků, ale také mnoho učenců z celé Evropy. Aby se Češi nemuseli vzdělávat v cizině, dal král postavit univerzitu pro české studenty. Karla všichni chválili a on byl se svým městem spokojen. Až do jednoho večera!

To pozval na Pražský hrad na hostinu několik českých pánů a s nimi také svého hvězdáře. Po hostině vyšli všichni na balkon a dívali se na nádheru města pod nimi. Tu ale hvězdář zvedl hlavu k nebi a vyděsil se: „Ach, můj pane, vidím zlá znamení! Nebude to trvat dlouho a v Praze vypukne požár. Po něm pak přijde povodeň … a celé tvé město bude zničeno!”  Král Karel se samozřejmě nejdřív vyděsil. Ale pak zvedl ruku a ukázal na prázdný břeh Vltavy: „Ne, moje Praha nezajde! Postavím nové město a to bude stát na věky!“

A hned druhý den dal svolat stavitele, aby začali kreslit plány. Sám pak rozhodoval, kde budou ulice, kde náměstí a tržiště … Plány byly brzo hotovy a začalo se stavět. „Nejdůležitější je most!” kladl král na srdce stavitelům. „Víte, že Vltava se často rozvodní, a most musí přívalům vody odolat!” „Přidáme do malty vejce, tak bude pevnější!” rozhodli stavitelé. A král hned nařídil všem městům, aby do Prahy posílala vozy s vajíčky. Bylo jich zapotřebí hodně, když měl most mít šestnáct oblouků!

Také v městě Velvary chystali měšťané vejce. A jeden z městských radních se zamyslel: „Do Prahy je daleko, vejce by se mohla zkazit nebo rozbít … Víte co, dáme je uvařit!“ Tak poslali velvarští vajíčka natvrdo, která se do malty rozmíchat nedala. Dala se jen sníst … To bylo po Praze smíchu! Když byl most postaven, řekl král: „Jistě přetrvá věky!” A měl pravdu, po Karlově mostě chodíme dodnes. Že by to bylo těmi vejci? Možná.

Za vlády krále Karla ovšem vznikly i další úžasné stavby: Chrám svatého Víta, hrad Karlštejn nebo kostel na Karlově. Ten postavil mladý stavitel a sklenul tak úžasné oblouky, jaké nikdo dosud neviděl. „Až sundá dřevěné lešení, kostel spadne!” říkali si lidé. A dělníci, co na stavbě pracovali, nechtěli lešení strhnout. „Padající klenba by nás zasypala! Jdeme domů!” Nešťastný stavitel zůstal v kostele sám. Dostal nápad, že dřevo zapálí. Jak to udělal, vyběhl ven a čekal, co se bude dít. Ozval se strašný praskot … „Tak se můj kostel skutečně zřítí!” vykřikl zoufalý stavitel a rozběhl se k řece. Skočil do vody … a už se nevynořil. Zato se z oblaku kouře vynořilo jeho dílo – nádherný kostel. Jen prohořelé dřevo se zřítilo k zemi, klenba zůstala neporušena a přetrvala dodnes.