V době vlády krále Václava I. přepadla Moravu tatarská vojska. Tataříni byli proslulí svou odvahou, ale také krutostí. Na dobytých územích se chovali jako nelítostní páni, jako by se všem Moravanům za něco mstili. „Také že se mstí!” povídali si lidé. „Za zradu! Za tatarskou princeznu!” To prý bylo tak: tatarský panovník měl jediné dítě: krásnou dcerušku. Dokud byla malá, nepouštěl ji ze svého paláce ani na krok. Když vyrostla, procestovala princezna celou otcovu říši a pak zatoužila poznat jiné země, jiné lidi. Prosila tak dlouho, až jí dal otec k cestování svolení. „Ale pojede s tebou družina strážců, těch nejstatečnějších, co mám!

Každý je ochoten za tebe položit život,” řekl princezně otec. Její strážci dostali nejlepší koně, nejostřejší zbraně a také hodně zlata, aby jim v dalekém světě nic nechybělo. Princezna vezla s sebou šaty, šperky, zlaté poháry a mísy … a to se jí stalo osudným. Procestovala bez úhony mnoho evropských říší, až nakonec dorazila na jih Moravy. A tam její strážci požádali o pohostinství na hradě Děvíčky.  „Ale jistě, jen račte dál, taková vzácná návštěva!” rozplýval se hradní pán a hned dal uchystat velikou a slavnou hostinu, s hudbou a tanci. Princezně se to vše velice líbilo, hlavně že jsou tu lidé takoví milí a upřímní … Kdyby jen tušila, co se děje v srdci jejího hostitele! Zatoužil po všem tom bohatství, které vezla dívka s sebou, a rozhodl se, že se ho zmocní. V noci dal zavolat své zbrojnoše a ti spící Tatary na lůžkách pobili. Ani krásnou princeznu neušetřili … Těla návštěvníků pak shodili z oken hradu do příkopu. „Tak se nikdo nic nedoví!” radoval se hradní pán.

Ale to se zmýlil! Jeden z tatarských strážců byl totiž jen raněn, a ten z hradu unikl. Musím dát zprávu svému pánu! říkal si. Přivedu ho na Moravu, aby pomstil svou dceru i mé druhy. A pomsta byla krutá. Tatarský vládce, když princeznu oplakal, dal pokyn ke zničení té daleké země, která mu vzala dceru. Vyjelo obrovské množství ozbrojenců a ti vyplenili celou Moravu. Hořely vesnice i města, hrady i lesy. Na děvíčského hradního pána ale přišel trest už předtím. Po noci, v níž otvíral truhly se zlatem a šperky a těšil se z lehce získaného bohatství, přišlo strašlivé ráno.  Jak vyhlédl z okna, zděsil se. Před hradem stály sochy všech jeho obětí – těla princezny i jejích strážců zkameněla. To aby navždy připomínala pánovi jeho hrozný čin. Ten pohled hradní pán nevydržel – rázem mu zbělely vlasy i vousy a rozum se mu zakalil … Zešílel a utekl z hradu do lesů. Od té doby už ho nikdo neviděl, nikdo o něm neslyšel.