Žili (dávno tomu) v Čechách dva bratři z knížecího rodu: Václav a Boleslav. Václav byl mírný chlapec, Boleslav spíš divoký. Když dospěli v muže, řešil Václav všechno radši po dobrém, i když statečný byl. Utkal se třeba sám s Radslavem z kmene Zličanů – to aby nepadlo mnoho mužů z obou stran … A třebaže byl Václav mladší, vyhrál a Zličané se mu podvolili. Boleslav zato sahal po meči každou chvíli a hlavně neuváženě.

„Tady, u řeky Labe, mi postavíte hrad!” nařídil třeba svým poddaným. „Ale ne nějakou dřevěnou barabiznu, pěkně celý z kamene a s velkými hradbami!” „Takové hrady stavět neumíme!” lekali se poddaní a jeden dokonce přidal, „a ani nechceme … ” To neměl říkat! Boleslav vytáhl meč a jedinou ranou mu usekl hlavu. Ostatní šli pochopitelně sbírat kameny. Václav se zhrozil, když o té příhodě slyšel – ale Boleslav? Toho svědomí netrápilo, naopak, radoval se z pevného hradu, kterému dal své jméno. Teď, když mám nedobytné sídlo, zvětším také své území, řekl si Boleslav po čase. Zbavím se Václava a budu vládnout místo něj.

A hned bratra pozval na hrad, že se mu narodil syn – budou křtiny. A také, že se bude světit nový kostel a u toho Václav nesmí chybět. Václav přijel. Do kostela chodil rád, byl hodný a zbožný … a dokonce uměl číst a psát! Přijel k bratrovi a pochoval si nově narozené děťátko. „Hned po křtinách a po mši svaté se vrátím domů,” řekl Boleslavovi. „Kdepak, to tě nesmí ani napadnout,” přemlouval ho bratr, „musíme naše setkání jaksepatří oslavit, mám tu spoustu vína i medoviny … “

Václav se dal přemluvit, že tedy zůstane přes noc. Ale druhý den ráno se zas vydá do kostela! „To se hodí,” řekl Boleslav svým hrdlořezům. „Na mši půjde Václav jen s několika muži, tam ho dostaneme.” A skutečně: počíhali si na nešťastníka přímo u kostelních vrat. Václav, duše dobrá, Boleslava nepodezíral ze zlých úmyslů. Naopak, usmál se a povídá: „Včera jsi mě, bratře, pěkně pohostil … “„A dnes tě pohostím ještě lépe!“ vykřikl Boleslav. Vytáhl meč, jeho družina také … Marně se Václav a jeho věrní bránili. Kostel zůstal zavřen, když se Václav chopil kruhu na jeho dveřích. A před kostelními dveřmi také zůstal ležet. Všichni poddaní naříkali nad jeho smrtí. „Byl to dobrý a spravedlivý kníže! Nemiloval boje a násilí, za jeho vlády jsme žili v klidu. Ale s Boleslavem – to bude jiné … “

Měli pravdu. Za Boleslavovy vlády bylo lidem zle, samé války, hlad a utrpení. Vzpomínali na dobrého Václava každou chvíli. Nakonec se začalo povídat, že ožil a přebývá s mnoha rytíři v hoře Blaník. Až bude v české zemi nejhůř, přijede a svůj lid zachrání. Václav byl nakonec (pro svou zbožnost a dobrotu) prohlášen za svatého. A lidé mu zpívali: Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě! Nedej zahynouti nám ani budoucím!