Kníže Oldřich byl velmi hezký muž a velice dobrý lovec. Nic ho nebavilo víc než jezdit po lesích a stopovat zvěř. Zajížděl i tam, kam se jiní lovci neodvážili – do hlubokých lesů mezi vlky a medvědy. Jednou se zase takhle vydal na lov a vyplašil krásnou laň. Jel za ní jako zběsilý a ani si nevšiml, že nechal svou družinu za sebou a že zabloudil do kraje, v němž dosud nebyl. Pronásledoval zchvácené zvíře až k řece Sázavě a tam, když už měl laňku na dosah, vystoupil proti němu jakýsi muž v dlouhém rouchu. Jen zvedl ruku … a Oldřich i jeho kůň stanuli jako přimrazení. Laňka zmizela v houští.

„Kdo jsi, že vládneš takovou mocí?” zeptal se Oldřich, když popadl dech. „Jsem poustevník Prokop,” odpověděl starý muž. „O tobě už jsem slyšel!” vzpomněl si kníže. Aby ne! O Prokopovi se vědělo, že ze skal u Sázavy vyhnal čerty, kteří lidem škodili. Dokonce mu museli nějaký čas sloužit. Prokop je zapřahal do pluhu, aby zorali políčka těch lidí, kterým ublížili. Tohle všechno poustevník dokázal, protože byl spravedlivý a pánbůh stál za ním. Prokop také nikdy nezpychl, žil skromně, jedl jen planá jablíčka a žaludy a pil vodu. Spřátelil se s lesními zvířaty a ochraňoval je.

„Velice si vážím tvé moudrosti,” řekl kníže. „Ale neměl by sis ji nechávat pro sebe. Co kdybych ti postavil klášter, kde bys učil jiné?” S tím Prokop souhlasil, a tak nechal Oldřich postavit Sázavský klášter, kde se mniši modlili k pánubohu, četli a psali knihy. Kníže tam často zajížděl a rozprávěl s nimi. „Měl by ses oženit!” řekl mu jednou Prokop. „Dokázal jsi k Čechám připojit Moravu, ale kdo tvou říši zdědí, když nemáš syna?”

Nad tím už Oldřich také nějaký čas uvažoval, jenže kde hledat nevěstu? Žádná z těch, co znal, se mu nezamlouvala. „Snad ti pánbůh pomůže najít tu pravou,” řekl Prokop. A to se také stalo! Jednoho dne, když byl kníže opět na lovu, zajel do malé vesničky. U potoka tam prala prádlo mladá dívka. Jak ji Oldřich spatřil, hned se mu zalíbila! „Jakpak se jmenuješ?“ „Božena“, pane. „A čí jsi dcera?“ „Křesynova.“ „To není kníže, že ne?“ „Kdepak!” zasmála se Božena. „Obyčejný člověk je to, neurozený.” Škoda, škoda, řekl si Oldřich, rozloučil se s dívkou a vrátil se domů.

Ale kudy chodil, tudy na Boženu myslel. Co na tom, že není kněžna?! řekl si nakonec. Stejně si ji vezmu za ženu! Dal Boženě poslat pěkné šaty a šperky a nechal ji přivézt na hrad. Tam se pak slavila svatba. Božena byla hezká a milá, proto nikomu nevadilo, že není urozeného původu. Po čase se jí narodil syn Břetislav, který se stal po otci knížetem. A Prokop? Ošetřoval lidi, kteří onemocněli, zaříkával ty, které měli v moci čerti. Za tyto skutky byl pak prohlášen za svatého.