Kněžna Libuše převzala vládu po svém otci, vévodovi Krokovi. Byla velice moudrá, a nejen to: uměla také věštit, předpovídat, co se stane. Vyšla si třeba k řece Vltavě, jen se tak rozhlédla po blátivých březích a hned spustila: „Vidím město veliké, jeho sláva se bude hvězd dotýkat … ” „No výborně,” řekli si lidé. V takovém městě budeme rádi bydlet, jenom je musíme postavit. A kněžna bude chtít ze všeho nejdřív hrad, to se rozumí. Tak abychom se do toho dali.” Poráželi stromy, ořezávali z nich větve a loupali kůru … a jeden nadšenec začal rovnou tesat práh ke dveřím: ten že je u domu nejdůležitější. „Práh, práh!” volal pořád a Libuše, jak ho slyšela, povídá: „A to město se bude jmenovat Praha.”

Nikdo jí samozřejmě neodporoval. Postavili kněžně hrad a kolem něj skutečně vyrostlo nádherné město. „Ta Libuše, ta to krásně předpověděla!” libovali si lidé, protože se jim dobře vedlo. Ale i v dobrých časech dojde ke sporům. Dva sousedé se pohádali o majetek. O pole. „Odjakživa bylo moje!” tvrdil jeden a ten druhý křičel, že je to pustá lež. Nakonec se vydali za Libuší, aby je rozsoudila. Kněžna, jak to měla ve zvyku: přivřela oči a nahlédla do budoucnosti: „Ode dneška bude to pole po všechny časy tvoje!” řekla prvnímu z mužů. „No to je pěkné!” rozzlobil se druhý. „Ani jsi s námi nepohovořila a hned rozhoduješ! To je tím, že jsi ženská. Vévoda by si dal se soudem větší práci. Běda mužům, kterým žena vládne!”

Libuši ta řeč pochopitelně zamrzela, Ale že byla moudrá, přece jen uvažovala – třeba by bylo lepší, kdyby vládl muž. Ona by se mohla v klidu věnovat věštění. A pak, být pořád sama, to už ji také omrzelo. „Najdu si manžela!” oznámila tedy lidem. Dala ze stáje vyvést koně, svého nejmilejšího bělouše, ať prý si jde, kam chce. A kde se zastaví, tam že čeká ženich.

Kůň běžel tři dny bez oddechu, až ve vsi Stadice zůstal stát u pole. Jakýsi muž tam zrovna oral. „Ty jsi náš kníže!“ vyhrkli na něj udýchaní poslové, co se po tři dny hnali za běloušem. Zvláštní věc: oráč se ani nepodivil. Klidně si převlékl krásné šaty, co mu přivezli, a jel na hrad, slavit svatbu. Jmenoval se Přemysl. Lidé mu říkali Přemysl Oráč a dohadovali se: věděla kněžna, kde ženicha najít, protože vidí do budoucnosti? Nebo byl její kůň zvyklý do Stadic často jezdit, takže tam trefil? Kdoví. Ať to bylo tak, či tak, Libuše a Přemysl byli spolu šťastní a jejich rod vládl v Čechách dlouhý čas.