Na Moravě, na hradě Chropyni, vládl kdysi král, co rád hodoval. Miloval slavnosti, veselé hosty a hlavně stoly, které se prohýbaly pod dobrým jídlem. Rytíři se bavili, vyprávěli králi neuvěřitelné příběhy, hudba hrála, jedlo se a jedlo, víno teklo proudem … to byly časy! Jenomže pak krále napadlo: co když mají na jiných dvorech lepší pochoutky, než si dopřávám já? Co když tam podávají křupavější pečínky, voňavější koláče, sladší víno?! Měl bych se přesvědčit, zda jsem o něco nepřišel. Už vím, jak na to: projedu celou zem a budu ochutnávat, jak se kde vaří!

Tak začal král objíždět hrady a zámky. To se ví, všude ho chtěli uctít, a aby se mu zavděčili, podávali to nejlepší, co měli. A časem to už nebylo jednoduché, zavděčit se. Král byl čím dál mlsnější … Po návratu domů ho ochutnávání nových jídel zaměstnávalo natolik, že mu na vládnutí nezbýval čas. Nestaral se o zemi ani o poddané. Lidem se dařilo zle, země pustla … ale král na nic nedbal. Nebral vážně ani prosby své ženy, královny. „Jestli nezačneš myslet na poddané, nastane v zemi hlad a bída!” „Já hlad nemám!” zakousl se král do husího stehýnka. „Na ostatních mi nezáleží. A vlastně ani na tobě. Pořád mi něco vyčítáš … Rozhodl jsem se, že tě vyženu. Tak běž pryč!” „Ale kam mám jít? Jsem slabá žena a potom – čekám přece každým dnem děťátko, to jsi zapomněl?” „Ještě dítě … Tak to ne. Až by vyrostlo, jistě by mi ujídalo pochoutky.“ A král zavolal stráže, ať královnu vyvedou z hradu a už nikdy ji nepouští dovnitř. Ubohá žena! Nevěděla, kam se vydat. Bylo léto, tak se ukryla v poli, kde dozrával ječmen. A tam se jí narodil synáček. Vesnické ženy, co královnu s miminkem našly, daly chlapci jméno Ječmínek. Šly pak za královnu prosit – snad se panovník smiluje … Ale kdepak ten. Dal královnu se synem odvézt do dalekých krajů – aby mu nikdo nemohl vyčítat, jak žije.

Dlouho, předlouho trvalo, než jej hostiny a radovánky znudily. Také žaludek už nejspíš vypovídal poslušnost … Najednou krále nic netěšilo – a tehdy se rozpomněl na rodinu, jenže to už bylo pozdě. Nikdo nevěděl, kam se královna a malý princ poděli, nikdo je nenašel. Starý král zůstal sám. Teď mohl přemýšlet nad promarněným životem, nad zpustošenou zemí. „Kdyby přišel král Ječmínek,” vzdychali lidé, „ten by jistě vládl jinak. Ale kdoví, kde je a zda vůbec někdy přijde. Možná, až bude naší zemi nejhůř, pak se objeví.” Zatím asi tak zle zas nebylo. Ječmínek se dosud neukázal …