Za vlády knížete Křesomysla vypukla v Čechách stříbrná horečka. Lidem už se nechtělo pracovat na polích a čekat, jaká bude úroda. Každý chtěl honem honem zbohatnout – a tak se všichni hnali k Příbrami, na Březovou horu, kde se stříbro těžilo, a každý kopal jako divý. To se rozumí, pole pustla, zarůstala bodláčím. „Vraťte se domů, orejte, sejte, chléb je přece důležitější než stříbro!” přemlouval své poddané rytíř Horymír. Ale ti se mu vysmáli, a když je chtěl od dolů odehnat, pomstili se – zapálili jeho hrad.

To se rozumí, že jim to Horymír oplatil: s několika věrnými podpálil zas on hornické domky, a co hůř, velkými kameny zavalil důl. A to nesmírně rozhněvalo knížete Křesomysla, on také získával majetek ze stříbrné žíly! Dal si předvolat Horymíra na Vyšehrad a hned pravil: „Zničil jsi obydlí horníků a zničil jsi doly. Za takový skutek ztratíš hlavu!”

Marně se Horymír bránil, že byl v právu, že rytíř se přece musí pomstít za křivdu! Ať se kníže podívá, co zbylo z hradu a jak vypadají pole a louky, když se na nich nehospodaří … „Už jsem rozhodl!” řekl Křesomysl. „Dám ti setnout hlavu tvým vlastním mečem!“ Horymír vyslechl rozsudek statečně, ani nemrkl. „Máš nějaké poslední přání?” zeptal se kníže. „Ano. Chtěl bych se ještě projet na svém koni Šemíkovi.“

K tomu kníže svolil. Byl si jistý, že Horymír neuprchne: jeho hrad stojí na skále, je obklopen hradbami a bránu, bránu dá pevně uzavřít a hlídat stráží. Když koníka vyvedli ze stáje, přistoupil Horymír k němu, hladil ho po hřívě … a také mu cosi šeptal. Pak se rytíř vyšvihl do sedla a třikrát objel cvalem nádvoří. Když projížděli potřetí, vykřikl Horymír: „Šemíku, vzhůru!“ Kůň se vzepjal, odrazil … a mohutným skokem hradby přeskočil. Vyletěl jako pták, ale padal dolů, do řeky.

Všichni byli přesvědčeni, že rytíř i jeho kůň zahynuli ve vlnách. Ale pak je spatřili na druhém břehu – Šemík tam i s jezdcem doplaval!  Kníže Křesomysl ten odvážný čin ocenil. „Odpouštím ti,” dal vzkázat Horymírovi. Protože tak statečného rytíře si prostě musel vážit – a jistě také obdivoval výkon Šemíka. Chudák kůň! Svého pána sice zachránil, ale sobě ublížil. Za pár dní zašel …  Horymír mu dal vykopat hrob jako člověku. Navrch přivalil velký kámen. Na tom se jednoho dne objevil nápis, na kterém si kolemjdoucí mohli přečíst: Již dávno se věřilo a věří, že zde Horymírův věrný Šemík leží.