Za panování císaře Rudolfa Druhého žil v pražském židovském městě rabi Löw. Byl to vysoký a velice učený muž. Uměl mnoho zvláštních věcí, a proto si jej císař oblíbil a zval rabína často na hrad. Tam rabi předvedl kouzelnou lampu, laternu magiku, která ukazovala obrazy z českých dějin. Jednou si císař přál spatřit Abrahama, Izáka a ostatní postavy, o kterých četl v bibli. „Ukážu ti je!” slíbil rabín. „Ale ať uvidíš cokoli, nesmíš se smát, jinak bude zle!” Odříkal tajemné zaříkání, zvedl se dým a v něm jako živý prošel Abraham, pak Izák, Jakub a jeho synové. Jeden z nich ale vesele poskakoval a císař se musel zasmát … To byla chyba! Obrazy zmizely, zato se začal hýbat strop, padal na císaře i na rabína. Ještě že rabi zvedl ruku a strop mocným slovem zastavil!

Ale nejúžasnějším výtvorem rabiho Löwa byl Golem, veliká lidská figura uhnětená z hlíny. Když byl této soše vložen do úst šém, lístek popsaný kouzelnými slovy, Golem oživl. Dělal všechno jako nejpilnější služebník, jen mluvit neuměl. A pracoval jen do pátku – v sobotu musel odpočívat, jinak by zdivočel. A byla s ním i jiná potíž: co mu rozkázali, to udělal, ale přemýšlet o tom nedovedl. Jednou poslala rabínova žena Golema pro vodu a sama se vypravila na trh. Když se vrátila, spráskla ruce: „To je mi dopuštění!” Golem totiž chodil s vědry k řece, ale vodu vyléval před dům. Už tam byla hotová záplava a lidé naříkali. Nikdo si ovšem nedovolil toho obra zastavit. Museli počkat, až voda vyschne … Jindy zas měl jít Golem na trh pro jablka. Přinesl je, to ano. Ale že se mu zdál pytel malý, vzal do náruče celý stánek, i s babkou, co jablka prodávala! Bylo s ním tedy někdy těžké pořízení. Ale bez práce být nemohl, k té byl stvořen, a když zahálel, hromadila se v něm strašná síla.

Rabi mu proto každý den udělil příkazy, co má dělat. Až jednou zapomněl! To se rozstonala rabínova dceruška a otec měl o ni takový strach, že na nic jiného nepomyslel. A síla, kterou nevyužil, vyhnala Golema do ulic. Ničil krámy na trhu, bořil domy, stromy vytrhával z kořenů a zametal jimi jako košťaty … „To nám z židovské čtvrti nic nezbude!“ třásli se lidé. Konečně někdo sebral odvahu a běžel za rabínem. Ten se radoval, že je dcerušce lépe, že horečky polevily … a tu uslyšel zoufalý křik: „Golem! Golem!” Vzpomněl si, že nedal obrovi žádný příkaz … a honem vyběhl do ulice. Tam se vrhl k rozlícenému Golemovi a vyndal mu lístek z úst.  Golem padl na zem, hliněná, nehybná socha. Rabi jej dal odnést do svého domu. Ale už ho raději neoživil. Tak ležel Golem dlouho na půdě, až se nakonec rozpadl v prach.