Rytíř Dalibor byl mírný a spravedlivý šlechtic. Dobře se staral o své poddané. Trpělivě jim naslouchal, když měli starosti, když se na polích neurodilo nebo když obilí potloukly kroupy. Rozhádané sousedy dovedl usmířit, dobrým pomáhal, zlé trestal po zásluze. Na jeho panství lidé žili spokojeně. Ale Daliborův soused, rytíř Adam, to byl člověk z jiného těsta: krutý, nespravedlivý. Myslel jen na svůj vlastní prospěch, bylo mu dočista jedno, že jeho poddaní mají hlad a bídu. Při soudech často nevinným ukřivdil, když dostal pěkně zaplaceno, bylo mu jedno, kdo je v právu. „Takové jednání už nebudeme snášet!” shodli se Adamovi poddaní. „Utečeme odtud, půjdeme do širého světa. Všechno bude lepší nežli žít na Adamově panství.” „Ale proč bychom chodili do světa?” namítl jeden mladík. „Pojďme radši k Daliborovi, ten se o své lidi stará, u něj nám bude dobře.”

S tímhle nápadem ostatní souhlasili. V noci pobrali pár truhlic, nějaké nářadí a nástroje, ženy zabalily děti a pak všichni tiše přeběhli na Daliborovo panství. Ráno jej pak poprosili, aby se jich ujal. Daliborovi bylo těch ubožáků líto a přijal je, třebaže věděl, že si tím rytíře Adama znepřátelí. To se pochopitelně stalo. Adam řádil jako bouřkový mrak, když zjistil, že mu na panství nezůstal jediný poddaný. Kdo teď bude orat, sít, pást koně? Kdo bude tkát plátno, dojit krávy a lovit ryby? Bez poddaných šlechtic zchudne.

„Takhle to nenechám!” rozhodl se. „Půjdu za soudci do královského města, zjednám si pořádek!” Po příjezdu do Prahy obcházel Adam jednoho soudce za druhým. A všem vykládal, jaký je Dalibor lstivý a nepoctivý, že mu odlákal sedláky a jeho, Adamovo panství teď pustne. Adam byl výmluvný, uměl dobře lhát a možná, že i nějaký ten zlaťák někomu podsunul … Tak či tak, soudci obžalovali Dalibora ze zrady a poslali jej do vězení. Tam bylo rytíři tuze smutno. Věděl sice, že se ničím neprovinil, ale nikdo mu nechtěl věřit … Navíc měl rytíř ve vězení strašně dlouhou chvíli. Nebylo tam co dělat. Když si Dalibor ochočil pár myšek a naslouchal jejich pískání, požádal žalářníka, aby mu přinesl housle. Hrát na ně sice neumí, ale zkusí to, bude se probírat strunami tak dlouho, až z nástroje vyloudí nějakou melodii.

Čas běžel, soudci se stále radili a Dalibor … hrál na housle. Hrál čím dál lépe, hrál celé dny. A pod okny věže, kde byl zavřený, se scházeli lidé, aby si tu krásnou, smutnou hudbu poslechli. Žalářník rytíři poradil, aby až dohraje, spustil z okna košík na provaze. Lidé mu jistě něco dají! A skutečně, denně se v košíku objevilo chutné jídlo a pití. Hned se Daliborovi dařilo trochu lépe. Začal doufat, že všechno dobře dopadne, že pravda vyjde najevo a že jej brzy pustí domů …  To se ale zmýlil. Pan Adam měl velkou moc. . . Soudci se nesmilovali, odsoudili ubohého Dalibora na smrt. Zbyly po něm jen ty housle, věž na Pražském hradě, které se říká Daliborka, a úsloví: nouze naučila Dalibora hrát.  Některé příběhy nemají šťastný konec. Tohle je, bohužel, jeden z nich. Takový, v němž zlo zvítězilo. Ale žil Adam po Daliborově smrti šťastně? Nevíme. Ale nejspíš ne. Ono totiž svědomí umí trápit …