Kníže Bruncvík … ach, to byl odvážný a chytrý muž! Cestovatel. Vydal se do zemí, kde před ním jaktěživ nikdo nebyl, takže ve stáří měl o čem vyprávět. Prožil neuvěřitelná dobrodružství! Hned na začátku plavby přes moře s ním ztroskotala loď a všichni námořníci utonuli – nejspíš neuměli plavat. Bruncvík se sice zachránil, jenže břeh ostrova, na který jej vyhodily vlny, byl docela pustý. Nic k jídlu, nic k pití, jen písek a skály … Za nimi už byl les, ale jak se tam dostat? Přejít hory? Nemožné! Pak si Bruncvík všiml na nejvyšším vrcholku obrovského hnízda. To je jistě obydlí ptáka Noha! pomyslel si kníže. A ten by mě mohl vynést nahoru. Vlezl tedy do kůže jakéhosi zvířete, která se povalovala pod ptačím hnízdem, a trochu se v ní vrtěl, aby si jej pták všiml. Noh na nic nečekal a bleskurychle Bruncvíka ulovil. Vynesl jej do hnízda a odlétl.

Chytrý kníže prosekl kůži mečem a sklouzl po skále dolů, k lesu. Tam uslyšel strašlivý řev. Za skálou totiž zápasil lev s drakem! Kníže se na boj chvíli díval. Hmmm … drak je větší, má tolik hlav … a lev jen jednu, všiml si bystře. To tedy není spravedlivé. Půjdu slabšímu na pomoc! Boj byl dlouhý a krutý, ale nakonec kníže se lvem draka přemohli. A to se rozumí, že se lev stal Bruncvíkovým přítelem! Provázel jej na všech dalších cestách.

Když se Bruncvík dostal z ostrova (připlula tam cizí loď), měl lev dost příležitostí rytíři pomoc oplatit. Draky se totiž tenkrát země jen hemžila, stále bylo s kým bojovat, a také zachraňovat krásné dívky, na kterých si draci chtěli pochutnat. Že se z Bruncvíka stal proslavený drakobijce, na tom měl kromě lva zásluhu i divotvorný meč, který kníže získal v říši krále Olibria. S takovým mečem nebyl problém draka přemoci, stačilo říci: všechny hlavy dolů! a drak padl jako podťatý.

Statečný rytíř cestoval se lvem po celém světě. Ovšem i zabíjení draků po čase omrzí. Bruncvíkovi se začalo stýskat po domově. Po Čechách. Vždyť je tam tak krásně, vzpomněl si. Ty mírné, zvlněné pahorky, ty klidné říčky, lesy a louky – žádné pouště, divoké hory s dračími slujemi nebo bezedné bažiny. A pak, nechal jsem tam přece ženu … Vrátit se po mnoha letech domů ovšem není jednoduché. Bruncvík odjížděl jako mladý muž a vrátil se s prošedivělými vlasy … Nikdo jej doma nepoznal. Ani vlastní žena ne. „To by mohl říci každý, že je můj manžel! Jak to chceš dokázat?“

„Podívej. Na prstě mám prstýnek, cos mi navlékla při svatbě!“ předvedl Bruncvík. To tedy byla jiná. Žena padla knížeti kolem krku a prosila ho, aby ji už neopouštěl. Rytíř to svatosvatě slíbil, měl ostatně dojem, že těch dobrodružství už bylo dost. Zůstal doma a spravedlivě vládl poddaným. Poslouchali ho. Aby ne! Lev a divotvorný meč, co sráží hlavy … s tím si není co zahrávat.