Oldřichův syn Břetislav byl zrovna tak prudký a vášnivý lovec jako jeho otec. Ale byl také dobrý panovník! Starý kníže ho pověřil spravováním Moravy a Břetislav se toho s nadšením chopil. Aby nepřátelé nevtrhli do země, dal stavět velké strážní hrady. A když bojoval proti Maďarům, dokázal je z Moravy zahnat až k řece Dunaji a to bylo pěkně daleko! Na Moravě se knížeti velice líbilo, ubytoval se na brněnském hradě a řekl si, že zem zvelebí, jak to jen půjde. Zanedlouho se tam žilo jako v ráji. A tehdy si Břetislav usmyslel, že se ožení. Ale do tak krásné země musím přivést krásnou kněžnu, uvažoval. Nejkrásnější prý je Jitka, dcera německého hraběte Oty. Jenže tu mi asi její otec nedá – Morava je mu málo. Ovšem … kdybych ji unesl …

Tak si Břetislav začal zjišťovat, jak se k Jitce dostat. Snadné to nebylo: tatínek ji dal na vychování do kláštera a ten měl nějak pevné mříže a brány! Ale to by nebyl Břetislav, aby se překážek zalekl! Shromáždil družinu mladíků, odvážných stejně jako on, a že prý pojedou s poselstvím k německému císaři. Ve skutečnosti ale jeli k svinibrodskému klášteru, obhlédnout, co a jak. Dorazili tam po sedmi dnech jízdy. Břetislav nakázal, aby mu nikdo neříkal „kníže“, aby se k němu chovali jako k pacholkovi. To aby nevzbudil u jeptišek podezření …

U kláštera jezdci zabušili na bránu a poprosili o nocleh, že jsou znavení a hladoví. Takovou prosbu jeptišky nemohly odmítnout. Mladíci přenocovali a druhý den se šli pomodlit do kostela – byl zrovna svátek. Přišly tam i chovanky z kláštera.  Mezi nimi Břetislav hned Jitku poznal: byla vážně ze všech nejkrásnější, i v tom černém rouchu. Jak šla kolem něj, chytil ji kníže do náruče a spěchal s dívkou z kostela ven. Měl tam osedlaného koně. Jenomže jeptišky zavřely bránu na řetěz. Co teď? Břetislav si nadhodil děvče v náručí, druhou rukou vytáhl meč a jednou ranou řetěz přesekl. Pak vyvrátil bránu a pryč! To je ale silák! A hrdina! A hezký je taky, velice … pomyslela si Jitka a pěkně se k únosci přitulila.  Břetislav ji vysadil do sedla, skočil za ní a už pádili pryč. Knížecí družina jela za nimi a odrážela útoky německých rytířů, kteří je pronásledovali.

Břetislav s Jitkou dorazili šťastně až na Moravu a z ní pak na Pražský hrad. Tam čekal kníže Oldřich. „Lépe sis vybrat nemohl,” řekl synovi, když Jitku (teď už oblečenou ve vyšívané šaty) uviděl. Chystala se svatba. Jitce se líbil ženich, líbil se jí brněnský hrad … zkrátka všechno bylo, jak má být. A že se německý kníže zlobí? To těm dvěma, co se do sebe tak úžasně zamilovali, bylo úplně jedno.