O červené karkulce – František Hrubín

Byla jednou jedna hodná a roztomilá dívenka. Kdekdo ji měl rád, ale maminka a babička ji měly nejradši. Babička jí upletla červený čepeček, karkulku, a podle toho čepečku jí říkali Červená karkulka. Babička bydlela na samotě, v chaloupce za lesem. Nechtěla se stěhovat do vsi, v chaloupce za lesem si zvykla – a co by si bez ní byli v zimě počali zajíci, srnky a ptáčkové! Vždycky pro ně měla něco dobrého na zub nebo do zobáčku. Jednou v létě maminka napekla koláčů, odlila do láhve malinové šťávy a řekla Karkulce: „Babička u nás už měsíc nebyla. Dones jí to a vyřiď jí, ať se k nám brzo přijde podívat!“

Karkulka vzala košíček s koláči a malinovou šťávou a šla. Maminka za ní ještě volala: „Karkulko, nehoň se cestou za motýly, nekoupej si nožičky v potoce! Jdi rovnou, ať nezabloudíš!“ Karkulka kývala hlavou, že slyší, až se jí copánky házely na zádech. Dostala se za ves, přeběhla jednu mez, přeběhla druhou mez, a už před ní stál vysoký les. Karkulka šla a šla, travičkou, po mechu, a lidem na polích a skřivánkům nad polem už byla z doslechu.

Došla k potůčku. Byl parný den, Karkulka neodolala, položila košíček s koláči do trávy a zula se. Bosýma nohama se cachtala ve vodě, voda ji příjemně chladila, sluníčko uspávalo. Vtom se před ní na druhé straně potoka rozhrnulo křoví a z křoví vyšel vlk. „Dobrý den, Karkulko. Kampak, kam?“ zeptal se. Chtěl mluvit dobráckým hlasem, aby Karkulku nepolekal, ale neuměl to, v hubě mu to skřípalo, jako by se o sebe třely rezaté hřebíky. Karkulka nikdy předtím vlka neviděla. Myslela si, že je to velký pes. Zatřepala na něj ručkama a řekla: „Dobrý den, pejsku. Nesu babičce koláče, už měsíc u nás nebyla. Chceš ochutnat?“ Sáhla do košíku a hodila vlkovi koláč. Vlk přičichl ke koláči a ošklíbl se. „Maso nemáš?“ ptal se. „Nemám,“ odvětila Karkulka. „Nevadí,“ řekl vlk, „koláč si nechám k večeři.“ Koláč mu nevoněl, nejraději by se byl pustil do Karkulky. Ale nedaleko odtud praskaly větve a zněly hlasy dřevorubců, i bál se vlk Karkulce ublížit. „Kdepak bydlí babička?“ ptal se. „Jak to, že to nevíš?“ divila se Karkulka. „V chaloupce za lesem. Jde se kousek dolů podle potoka, pak cestičkou vlevo a za chvíli jsi tam.“ „Víš co, Karkulko,“ řekl vlk, „budeme závodit. Ty jdi dolů podle potůčku a já půjdu proti vodě. Schválně, kdo tam bude dřív.“ „To víš, že já, pejsku,“ smála se Karkulka, „půjdeš-li proti vodě, nikdy se k babičce nedostaneš.“ Hned vstala, obula se, vzala z trávy košíček a běžela dolů s potůčkem.

Vlk šel kousek opačnou stranou, proti vodě. Když už ho Karkulka nemohla vidět, skočil do houští a hnal se křovím a strouhami rovnou na kraj lesa. Hop, hop a hop – a už byl u dveří babiččiny chaloupky. Zaklepal na dveře. „Kdopak to klepá?“ ozval se zevnitř babiččin hlas. „To jsem já, vaše Karkulka,“ zavolal tiše vlk. „Ty si nějaká udýchaná, Karkulko,“ ozvalo se ze světničky, „máš chraptivý hlásek.“ Babička se už nemohla vnučky dočkat a otevřela dveře. Spatřila vlka, vykřikla strachem a chtěla vlkovi přirazit dveře před nosem. Ale byla slabá, vlk ji odstrčil, vrhl se na ni a spolkl ji. Potom si dal na hlavu babiččin čepec, nasadil si na nos její brýle a lehl si do postele. Vzal si babiččin zamilovaný kalendář a dělal, že čte.

Karkulka byla dosud v lese. Nespěchala, jen si hrála. Ani ji nenapadlo, že by ji vlk mohl předhonit. Tu utrhla malinu, kousek dál si s beruškou zahrála na nebe a na peklíčko, tamhle se zase pustila za motýlem. Konečně přišla k chaloupce za lesem. Zaťukala na dveře – ťuky, ťuky, ťuk. Zevnitř se ozvalo: „Kdopak to ťuká?“ Hlas byl hrubý, jako cizí, Karkulka se trochu zarazila. „To jsem já, babičko, vaše Karkulka,“ zvolala „Pojď dál k babičce, je odemčeno.“ Karkulka otevřela dveře a vešla do světničky. „Už jsem si, babičko, myslila, že to nejste vy,“ pravila, když spatřila babiččin velký čepec. „Máte takový divný hlas.“ „Nediv se, děvečko, uhřála jsem se a napila studené vody, trochu stůňu.“ Karkulka vyřídila pozdrav od maminky a na stůl postavila košíček s koláči a malinovou šťávou. Pak šla dát babičce hubičku. „Babičko, vy máte velké uši,“ zvolala polekaně. „To abych lépe slyšela.“ „Babičko, vy máte velké oči!“ „To abych lépe viděla.“ „Babičko, vy máte velké zuby!“ „To abych tě lépe mohla sníst!“

A jak to vlk řekl, vyskočil a Karkulku spolkl. Ta dvě sousta, babička a Karkulka, ho náramně tížila. Svalil se na zem a usnul. Šel kolem chaloupky myslivec, babiččin dobrý známý. Uslyšel ze světnice divné zvuky, jako by se tam řezalo dříví. Nakoukne okénkem a vidí, jak na zemi leží velký vlk s nafouklým břichem a chrápe. Myslivec nemeškal, vpadl dovnitř a tesákem rozpáral vlkovi břicho. Z břicha vyskočila Karkulka, za ní babička, obě živé a zdravé. Vlk spal dál jako zabitý. Myslivec řekl babičce o košík a přinesl v něm kamení. Kamení nasypali vlkovi do břicha a břicho zašili. Potom se schovali za kamna a čekali, co se bude dít.

Vlk se za chvilku vzbudil a zaskuhral: „To mám žízeň!“ Kamení ho tížilo, sotva se dovlekl až ke studni. Nahnul se nad ni a kamení ho stáhlo dolů. Žbluňk – a vlk se utopil. Babička uvařila kávu a pohostila myslivce. Koláče mu chutnaly, tuze si je pochvaloval. Najedli se a myslivec dovedl Karkulku domů. Zrovna jsem se tam tudy do světa bral, a jak jsem to slyšel, povídám to dál.