Jednou se mně a Vítkovi stalo, že jsme se nudili. Totiž ještě jsme se nenudili, ale zrovna jako bychom se začínali nudit, nebo spíš nás napadlo, že by nám — třeba — mohlo být nudno, a tehdy Vítek řekl: „Vymysli něco. Ať je nám veselo, ať se máme čím bavit.” A tak jsem řekla: „Gumový nos.” „Nic,“ řekl Vítek. „Skákající kapsa.” „Nic, taky nic.” „A co kopec rámusu?” Zavrtěl hlavou. „Ještě to zkoušej.”

Hrávali jsme si takhle často. Hledali jsme nějaké legrační slovo, až nás k němu napadl celý příběh. Potom jsme si ho vyprávěli, každý směl přidat, co ho napadlo. Zavřela jsem oči, abych vymyslela něconěcoAle řekla jsem jen: „Kšandička.” „Aha!” vykřikl Vítek.To je dobrý!“ Co je na tom dobrého? Ale vtom vidím růžovou bublinku, má ruce a nohy, vlasy podle kastrolu a k mému úžasu to natahuje kšandu. Zapéroval s ní na břiše a odchází. „Kšandička!” raduje se Vítek. „To je on?” ptám se. „A kam jde?” Ale Vítek už do mě šťouchá, abych začala vyprávět. Jako by nemohl začít sám.

Příběh začíná…

Kam jdu? myslí si Kšandička. Kam jdu vlastně vím, ale kam bych asi šel, kdybych nemusel jít tam, kam jdu? Aha? Je vesnice Pampelice, nad Pampelicemi vlaje modrá záclona a za Pampelicemi je les, který se směje. Jak se směje? Roztomile. Cení zoubky. Jaké zoubky? Konvalinky. A jak se k nim jde z Pampelic? Ale to se zapéruje tady kšandou a pak se šlape, šlape cape nebo se může skákat jako zajíc nebo lézt pozadu jak rak, ale to se musíš napřed otočit čelem k Pampelicím. Nejsou snad tohleto ony? Ty, kterými se směje les? Skrč se k nim a uvidíš. Drbni do nich, drbni do nich tím zvědavým nosem! Kšandička má konvalinky rád.