„Co se směješ?“ zeptala se straka, která sedávala právě v tom křoví, kam Kšandička zalezl. Zrovna přiletěla a našla tady rozesmátého ubuleného bubáka. „Čemu se tu směješ?“ „Já se nesměju, já vlastně pláču, chachacha, chachacha!“ ohýbal se smíchy bubák. „Táta má totiž dvacetkrát podepsat, že je husa!“ „Checheche, checheche!“ rozchechtala se chraplavě straka. „Chachacha!“ házel sebou smíchy Kšandička. „A nejhorší na tom je, že táta se jmenuje Slejška. Slejš-ka!“ „Ale vždyť slejška nemůže být husa,“ namítla straka. „No právě!“ A křoví sc zrovna celé zatetelilo, jak se bubák překulil smíchy na záda. „Kluku!“ nadskočila straka a rozevřela na okamžik lesk svých křídel. „Rozbouráš mi barák. Co vyvádíš?“ „Promiň, tak promiň,” hrabal se z loňského listí Kšandička a smích už zas jen taktak přeskočit v moldánky. „Já nerad,“ a hluboce si vzdychl. „Já mu to prostě nemůžu dát podepsat. To je jednou jistý. Co říkáš, strako? Slejška nemůže být husa?” „Nemůže,“ brumlala. „A … co budeš dělat?“ „Já vůbec nevím … vůbec nevím,“ zanaříkal Kšandička a už tu byl pláč jako sprcha a sprchoval mu nos. „Kluku malej, nebeč, kluku malej … třeba něco vymyslíme, na něco přijdeme … safra,“ drbala se straka jednou nožkou za uchem, „víš co? Já ti povím pohádku. Máma mi taky vždycky povídala pohádku, když se mi něco stalo a já brečela … Tak poslouchej.” Tajný novinář si znovu hluboce vzdychl a foukl si na špičku nosu, až mu z ní odlétla veliká slza.

„Byl jeden domeček — a hned ti prozradím, že to byl domeček na nožičkách. Jednoho dne se ten domeček naučil chodit a už ho nikdo neudržel. Kdepak, jak se domeček naučí běhat, je z něho nadosmrti tulák. Tak ten domeček chodil světem, jednou byl na vršku a jindy v údolí, jednou v něm přespala myška a jindy zajíc, jednou v něm dokonce přenocoval malíř, ale každý z nich řekl ráno tak děkuju, domečku – a už se za ním ani neohlédl. Kdepak aby se někdo podíval, jestli mu nezatéká střechou nebo nerezaví okap. Domeček se proto trápil a vydal se do města, kde prý bydlí sami pořádkumilovní tvorové, kteří jednoho jen tak neopustí a věrně s ním snášejí všechny nepohody. Domeček došel až do města, stoupl si do řady vedle ostatních domů a čekal nájemníka. — Mňau mňau, to je krásné sídlo! — Vida, nečekal dlouho. Už je tu městská čisťounká kočka s koťaty, voní parfémem a každé kotě má na ocásku mašli. — To je krásné sídlo! Hotový zámeček! A tyhle skvrny na omítce, no to je hotová sbírka obrazů! Zde vidíte, koťata, podobiznu pána v širáku, tady souboj medvěda s rysem … vidíte ten čumák ? A tady, koťata, to je slečna na plovárně … nebo snad na koncertě? No, máte o čem přemýšlet, koťata. — A hned se v domečku zařídily. Domeček se s nimi jen tak maloulinko procházel, jen tak docela málo, aby mu od stání nepřebrněly nohy, ale když odešla kočka na nákup, dostal hroznou chuť dát se s koťaty na pochod. Co kdybych si trochu zapochodoval? Aspoň na náměstí. Nebo ke kinu. Nebo k tamté zahradě.

Když kočka pozdě večer našla domeček, sebrala koťata a že už tu nebudou. Prý tenhle domeček nechce už ani vidět … a ještě takové divné slovo povídala, počkej, jestli si vzpomenu, aha, neseriózní, je prý to zcela neseriózní dům, když si chodí sem a tam jako nějaký tulák. A prskla a mávla packou. A odešla. Co ted? Tak co ted? naříkal domeček a chodil nešťastně ulicemi, a jak tak chodil, vzbouřily se proti němu všecky domy, činžáky, paneláky i ty vysoké věžáky, hrozily na něho komíny a šermovaly proti němu anténami a hromosvody. Ať táhne! Žeňte ho, darmošlapa! Je to tulák! Tulák! Domeček jak to viděl, vzal nohy na ramena a vydal se do luk a do polí. A tam chodil a plakal. Trochu chodil a hodně plakal. A pak trochu plakal a hodně chodil. Snad několik let tak chodil, střechu už měl našikmo a okap pryč, ale věř mi nebo ne, zalíbil se jedné nebeské hvězdě a ta se v něm ubytovala. Vždycky večer, když se v něm vyspala, vstala na oblohu — a zatímco ona putovala po nebi, domeček šel cestou necestou po zemi, loukami, lesy, přes kopce a kolem rybníků, a k ránu se zase sešly někde na pasece nebo u cesty. Tak v něm hvězda bydlela dlouhou a dlouhou dobu, domeček už měl od ní očazené a trochu ohořelé trámy, jak zářila a žhnula, ale nic mu to nevadilo, chodil věrně za ní. A už by to lak asi navždy zůstalo, kdyby ty domy ve městě daly pokoj. Ale to ne, pořád posílaly stížnosti, telefonovaly ministerstvu stavebnictví a dokonce na bezpečnost, a tak měl být domeček chycen a zavřen do ohrady.

Toho dne hvězda svůj domeček nenašla. Prohledala všechny ohrady, ale po domečku ani vidu, ani slechu. To se ví, že plakala, až musel přijít táta té hvězdy, veliký starý hvězdák, posvítil si na to pořádně, až domeček našel. Byl schovaný zrovna támhle v tom úvalu — za tou skálou — za tou jedlí — pod tím mrakem šišatým. A ten táta od té hvězdy — veliký, starý hvězdák — vzal pak domeček na své hvězdné louky a kopce a od té doby prý se na hvězdákovi a na všech ostatních hvězdách stavějí jen a jen chodící domečky … a ty bezustání ťápou sem a tam a tam a sem. A hvězdným dětem prý se to líbí. —

„Ten se měl,” záviděl Vítek. „Mít se jak on … myslím – Kšandička kdyby se tak měl! Jenže ten nemá, kam by šel … A taky by třeba rád utekl, copak víš … Ale . . . nemá kamarádku hvězdu.“ „A táta Slejška by s ním nešel?” „Máš rozum?” „Hm … a máma?” Vítek pokrčil rameny. „S mámou se do světa nechodí …“ „No jo,” řekla jsem. „Tak co tedy?” Byla jsem bezradná.