„Ty, víš co jsem?” řekl Kšandička Čihulovi. Postavil se před něj na špičky, chytl se šlí a pohupoval se jako malá loďka. „Hádej, co jsem.” Čihula zíral vyjeveně na spolužáka. „Jak to — co? Kšanda!” „A ještě?” trápí tajemný smíšek. A když Čihula měl oči větší a větší, přestal se Kšandička houpat a pošeptal mu: „Pojď, já ti něco ukážu. Tohle jsem složil já. Já jsem totiž tajný novinář.” A zavedl spolužáka dozadu až k bulíkově oháňce. Ukázal stydlivě na jeden houpající se papírek a zpěvavě odříkával:

Drb-ni do nich — drb-ni do nich

drb-ni do nich no-sem

do ja-kých ? Ve-se-lých

klinky  cinky kon-va-lin-ky

klinky břinky kon-va-ly

Tak vidíš. A pod tím je napsáno — tajný novinář. A to jsem já … Drb-ni do nich, drb-ni do nich …“ „Do jakých?” zařval někdo. Šumák! Připlížil se a teď tu stojí, neví vzteky, co by. „Do jakých?“ „Ve-se-lých, “ pípl Kšandička a zdálo se mu, že je menší a menší, že už je z něho jen takové kuřátko písklátko. „A proč no-sem ?“ křičel Šumák, který zřejmě všechno slyšel. „Oni … ony …” pípal tajný novinář, „já ty on ona ono my vy oni ony … zkrátka ony to … voní.“ „Tak,” řekl Šumák. Jenže to TAK bylo tak studené a strašné, že Kšandička honem raději poslouchal, jak noviny funí a jak jim bublá a haraší v krku, když zívají. „Ještě se v dějinách této školy nestalo,” hřměl Šumákův hlas, „aby nějaké strašidlo nebo bubák chodili čichat ke kytkám! A ty o nich dokonce skládáš písničky a věšíš je tuhle novinám na zadnici!” A najednou, jak Kšandička zkroušeně hleděl na svou písničku, vyjel Šumák a chňapl po lístku, aby ho utrhl. Všecko se pak stalo v jednom okamžiku: jak Šumák chňapl po lístku, bulík vykvikl, škubl sebou a otočil se jako kolotoč, přičemž smetl celou strašidelnou třídu i s panem učitelem do bláta. Pan učitel totiž chňapl po papíru trochu dál a pořádněji, než bylo potřeba.

Tele oběhlo povalenou třídu a dalo se na zmatený útěk. „Pane učitel, noviny utekly!“ zahýkal Čihula. „Pane učitel, noviny utekly!” vřeštěl Pišta. „Noviny utekly, pane učitel …” opakoval Tympánek jako ve snu, a jak tam seděl v blátě, začal si dělat bábovičky. „Jsou fuč,“ chtěl zašelestit Šelest, ale jak byl nasáklý vodou, nešelestil, ale jen mlaskal: mlask — mlask. Učitel Šumák civěl chvíli jako uhranutý na ty bábovičky, ale pak jeho pohled utkvěl na jistém žákovi, který byl růžovější než nejrůžovější bublina: seděl rozpačitě uprostřed kaluže a dělal kolem sebe vlnky.

Podívala jsem se po Vítkovi; jako by zadržoval smích. „ Vůbec nevím, co bude Kšandička dělat,“ řekla jsem. „Dostal totiž do žákajdy zápis: Jsem husa, neboť chodím čichat k těm na stopce a způsobil jsem, že utekly noviny, takže Šelest teď nešelestí, ale mlaská.“ „Chachacha! Chachacha!“ rozchechtal se Vítek. „Co se   směješ?“ „Protože Šumák řekl Kšandičkovi: — A dáš to tatínkovi dvacetkrát podepsat! — Chachacha!“ „A to je taky starý vtip,“ řekla jsem. „Navíc to bude vypadat, že tatínek je husa, když to podepíše.“ „Chachacha! Chachacha!“ chechtal se Vítek. „Vždyť Kšandička se taky musel smát, i když přitom brečel. Sedl si u nich za branku do křoví a smál se a utíral si slzy rukávem.“