Než dostal Kšandička zpátky svou barvu růžové bubliny, zapískal Pišta, co seděl nejblíž u okna: „Pane učitel, pane učitel, noviny přišly!” Žáci vstávali, natahovali krky a křičeli: „Pane učitel, noviny přišly!” Knot, velký jen jako palec, vyskakoval do výšky jako mičuda, a přestože nic neviděl, kvičel nedočkavě: „Pane učitel, noviny přišly!” Fenykl se rozvoněl samou radostí po třídě, až se učiteli udělalo mdlo a dvojčata Vlas a Hlad, kteří pro svou teninkost nesnášeli vůni, omdleli. Čudil s Čihulou je křísili, nosili vodu, cákali na ně a Šelest otvíral okno. Noviny přišly, půjde se ven, bude tlačenice, legrace, senzace! „Bů!“ vneslo se dovnitř otevřeným oknem. Šumák přispěchal, vyhlédl ven a jako by objevil nějakou novou věc, řekl: „Ticho, žáci. Neslyšíte, že přišly noviny?“ A protože už se nemohl dočkat černé kroniky, dodal: „Sejdeme ted všichni dolů a přečteme si něco poučného; něco ze života. Vycházíme po lavicích, žáci. Tak do toho! Čin! Čin!“ Malá strašidla vyskákala na lavice a hrnula se po nich ke dveřím. Kšandička se tlačil na Čihulu, chytal se Tympánka a vrážel do Čudila. Byl rád, že už je konec, trápení a jde se ven.

Před vraty stály místní noviny, zvané Bulík. Bylo to takové malé tele, prostě bulík, ověšené popsanými papírky od uší až po oháňku. Chodící noviny, trochu toulavé a někdy moc hravé, ale Pampeličákům se líbily. Hlavně proto, že byly tak veliké, zdravé a tlusté. Bulík nosil zprávy od chalupy k chalupě a od čtenářů vybíral všelijaké chutné býlí do papuly. Při čtení jim dýchal mléčné teplo za krk a neutekl, dokud ho to nenapadlo. Zkrátka — noviny jedna radost. Pan učitel zachytil zprávu, zavěšenou v blízkosti bulíkovy hrudi, a pln dychtivosti drmolil: „Stoapolroční babička … stoapůlroční babičce se včera ulomil kramflek, a proto, jak tady stojí psáno, byla převezena do správkámy obuvi. Převoz nevydržela, tečka. Klesám hlasem: nevydržela. A to je malér, to je malér! … A né … tady je poznámčička, že podle poslední zprávy je tomu naopak, babička cestu ve zdraví přežila, ale bota svému po … poškození podlehla. A chudák.”

Šumák se vzrušeně rozhlédl po chlapcích. „Sledujete mě? Pozor na kravinec, vy tam vzadu. Čudile, dej novinám trochu trávy.” Bulík spokojeně přežvykoval a učitel četl dál: „S úmyslem cvrnknout … cvrnknout? A za obě uši?“ „Pane učitel, pane učitel!” Čihula držel v ruce jakousi zprávičku, která se plandala bulíkovi podél boku a táhl ji směrem k učiteli. Šumák — v jedné ruce zprávu o cvrnkání, nahlížel přes ramena žáků do lístku, který objevil Čihula. „Co je to? Orgán v Pampelicích …“ četl. „Jaký orgán? Snad orkán, vichřice, ne?” „Sím to bude asi vé bé,” řekl někdo. „Orgán vé bé v Pampelicích dává na vědomost svým občanům, že kdesi v polesí Pampelic se zdržuje jakýsi Ramtatáta se svými Habaději, tečka. No a co? Co s tím?“ podíval se rozmrzele na Čihulu. „Vždyť se tam nic neděje, kdyby se aspoň něco dělo.“ A Šumák pustil otráveně lísteček s Ramtatátou podél bulíkova boku. „Ale tady je, že si máme dát bacha,“ ohrazoval se Čihula. „Že tu jde o neveřejnou nebezpečnost!“

Ale Šumák mávl rukou a ponořil nos do houfu žáků, kteří zatím luštili zprávu o cvrnkání. „S úmyslem cvrnknout za obě uši přiblížil se pan Cé k panu Bé, když vtom zpozoroval, že na zadní část těla … aha, to myslí asi … no to je vedlejší, prostě si mu tam sedl ovád. Tomu panu Bé. Hovado, jestli snad někdo neví, co to je. Předtím ale ten ovád poštípal pana Cé, a tak v něm povstala nezkrotná touha — zabít to hovado. Plácl ho, jenže ubohý pan Bé přitom odlétl na hromadu siláže, tak mocně ho pan Cé odpálil. Když se tam potom pan Cé doškrábal a cvrnknul pana Bé za obě uši, omdleli oba ze sytých silážních výparů. A nebýt krávy Dé, kdoví, jak by to dopadlo. Kráva Dé vytáhla pana Bé i pana Cé a pan Cé byl potom odevzdán spravedlnosti. Když pak měla kráva Dé dostat metál za statečnost, ukázalo se, že šla tenkrát na silážní lup, když Cé dopadla, a tak putovali do vězení oba. Cé i Dé.”

„Bů!“ zahalekal bulík, čímž dal najevo, že už by se rád proběhl. Bylo to přece jen bujné tele. „Zdraví vás! Noviny vás zdraví!“ volal Šumák. „Jak odpovíte novinám?” „Bůůů!“ zabučela třída. „A dej mu pampelišku, ať žere, jen mu dej!“