Kšandička ji taky cvrnkl do nosu a řekl: „Co si mám nechat? Nos? To víš že si ho nechám. A ty si zas necháš tu svou petržel, ty jedna Zezelindo!“ „Á, spletl se!“ vypískla Zezelice a píchla ho. „Copak není deset hodin? A nemáme dneska do jedenácti? Nesedíme tu od osmi? Aha? Co z toho plyne? Že čas, kdy jsem přišla ze zelí, se nezadržitelně přesunul v tu polovinu, kdy jsem blíže odchodu do zelí. Nejsem tedy Zezelice, ale Dozelice, chichí!” Ze zelí nebo do zelí? V tom je právě ten problém. Zezelice se totiž během dne nepozorovaně a tajuplně mění v Dozelici.

Kšandička poposedl, potáhl si šli a mlčel. Holka ze zelí ho rozčiluje. Sedět s ní nestojí zanic. Navíc ho pošťuchuje a pan učitel jí nadržuje. Protože plaší vrabce a zajíce. Kšandičkovi se to nelíbí, že plaší vrabce a zajíce, ale Šumák to oceňuje. Říká, že ostatní strašidla jsou mlsná a pohodlná a některá si dokonce čtou. Prý se už pomalu nerozezná, kdo je bubák a kdo ne. Třeba takový Čudil, co sedí za Kšandičkou … Jde z něho strach? Leda že všechno prohrabe a prošmejdí. A rozhází. Nebo Šelest: zašelestí a ticho. Nebo Pišta: jen píská. Hnipírko je obrostlý peřím jako kos a skáče, aby se mu peří aspoň trochu třáslo. A Kšandička ani to ne. Jen si občas popotáhne kšandu. Někdy má sice nápady, někdy něco vyvede … Tuhle se nemohl dočkat, až bude den a tolik si přál, aby už bylo ráno. Tak vylezl na strom a zakokrhal. A bylo ráno. Nebo mamince, která se zlobila a hudrovala, řekl potichu do ucha: vrků! A maminka byla hned jak holoubek. To umí Kšandička. Jenže tohle pan učitel Šumák nikdy neocení …

„Co vy víte, vy uličníci, “ pění a klokotá Šumák, „to jste ještě nebyli na světě, když tudy projíždělo slavné a známé strašidlo … Jelo tenkrát tuším od Culína na Čumbrk. My byla tehdáž drobná strašidýlka, ale kvačila jsme do Pupávky na nádraží, abychom mu zamávala. Vidím ho jako dnes … držel si hlavu pod paží … byl to známý bezhlavý rytíř … ale pak se mu v tom zmatku hlava nějak ztratila a nebyla k nalezení. Odjel bez ní … kabrňák! Potom našli tu hlavu někde u Kokrhélu a šetřením se zjistilo, že ji nikdo neukradl, ale že mu prostě vyklouzla z podpaží a uletěla … jako balón. Byla totiž tak plná snů a neskutečných představ, že se vznesla a přeplula koliknáct kilometrů na východ. Neboť sny — jak známo — jsou mnohem lehčí než skutečnost a mají tudíž velkou nadnášivou sílu.

A bude ticho, nebo vás spořádám. A budu zkoušet.“ Kšandička na něho překvapeně pohlédl a dostal první otázku: „Co je to prasátko?” „Sím růžová lampa na nožičkách.” „Kdepak, chichí!” vylítla Zezelice, div nevypadla z lavice a třepala se Šumákovi pod nosem. „Sím prasátko je kdekdo,” kvičela. „Správně. Správný názor,” chválil ji Šumák. A hned ji zahrnul otázkami. „Čím si házíme?” „Škubánkem.” „Kam si dáváme nohu?” „Za krk.” „Výtečně, dítě, výtečně. Správně a hbitě odpovídáš. Jak rozbíjíme vařené vajíčko?”

„Oťukáme ho o hlavu nejbližšího souseda,” řekla Zezelice a líbezně se usmála na Kšandičku. Ten rozčilením jen nadskočil a sáhl si na hlavu, jak to ta holka vlastně míní, ale ta už mezitím dostala jedničku a Šumák řekl, že už pomalu nemá, čemu by ji učil a tudíž se pro dnešek může odebrat do zelí. „Můžeš jít do zelí, Zezelice.” „Dozelice,“ opravila ho. „Do čeho?“ „Dozelice, neb půjdu do zelí.“ „Správně. A pozdravuj pana pradědečka, strašáka do zelí.“ „Ze zelí,“ řekla. „Jak to, a kam?“ „Nikam. Je přece v zelí,“ cenila se. „Nemůže být do zelí, když je v zelí.“ „Ach tak, on je v zelí.“

„Mně už je z toho zelí mdlo,” zašeptal pobledlý Kšandička Čudilovi a obrátil se k Dozelici. „Jdi už do toho svýho zelí!“

Dozelice se ještě ve dveřích obrátila a řekla hrdě: „A stavte se někdy, pane učitel, budete naším milým hostem ze zelí!“ „Snad do zelí,“ namítl nešťastně Šumák. Zdálo se, že to nebude dlouho trvat a on začne bublat a syčet a vyšumí … „Máte pravdu,“ udivila se dívka Dozelice, „zapomněla jsem, že nemůžete být hostem ze zelí, aniž byste předtím do zelí vstoupil.“ V tu chvíli pustil Kšandička šli, kterou předtím napjal jak luk a prásk! „To není špatné,” obrátil se potěšený Šumák na původce třeskutého cvaknutí, „že by z tebe přece jen něco bylo?” Dozelice ohrnula nos a odešla do zelí.