„Dáte mu jedničku, pane učitel?” zeptal se užaslý, nadšený žáček v první lavici. Byl to Tympánek. „Nedávejte,“ řekla Zezelice, pravnučka strašáka ze zelí. „Nedám,” rozhodl se Šumák. „Dostal v té pohádce někdo do nosu? Nedostal. Postrašil tam někdo někoho? Nepostrašil. Takže jednička nebude.

A pak, byl to trest kvůli tomu slovu … no tomu … heboučká. A za trest nedáváme jedničku, ale pětku.” A dal mu pětku.

Kšandička moc neposlouchal, právě přemýšlel: ze zelí nebo do zelí? Zezelice nebo Dozelice? Nic platno, sedět s pannou ze zelí je těžká věc… A jak to, že nad světem je modrá záclona? A kdopak ji tam asi pere, když se ušpiní? To se pak krásně běhá mezi kapkami, když se ta záclona máchá … kapky bublají a štěbetají, Kšandička neví, kterou dřív poslouchat. A řípě pak narostou velikánské uši, taky asi od toho poslouchání, a bodlák naroste tak, že se s ním dá i šermovat!

Jen kdybych s tou Zezelicí nemusel sedět. Ze zelí nebo do zelí? Kdo to má vědět …

Ta řípa určitě těma ušima slyší, co si žížaly zpívají. Však Kšandička ví, co si žížaly zpívají. Sám je to přece tuhle učil: drbni do nich, drbni do nich, klinky cinky konvalinky …

„Nech si to!” píská nějaký komár Kšandičkovi do ucha. „Nech si to!” Není to komár, je to Zezelice. Nebo Dozelice? On si tu přemýšlí a ona mu píská do ucha: nech si to! A ještě ho cvrnkla do nosu.